Vzpomínky Bezejmenné

6. ledna 2010 v 14:23 | Dark Butterfly |  Spisovatelskej koutek

Vážení,

možná si ještě někteří z vás vzpomínáte na Bezejmennou - na povídku, již jsem zde uveřejnila tuším někdy v květnu... Trochu jsem ji rozšířila a doplnila o pár dalších podrobností a konečně s ní jsem jakž takž spokojená :) Snad se vám bude její nová verze líbit...

s pozdravem vaše stále doufající

Dark Butterfly

Vzpomínky Bezejmenné

Šla jsem liduprázdnou uličkou, pod laskavými světly lamp, rozprostírajícími se nade mnou jako hřejivá náruč. Šla jsem pomalu, opatrně a nahlížela za každý roh, do každé uličky a temného kouta, jako bych se něčeho bála. Čeho vlastně? Kroků ve tmě?
Nejvíce jsem měla strach sama ze sebe. Co v příští chvíli udělám, jak se zachovám... V příštím okamžiku - nebo zítra. Pořád dokola, znovu a znovu se opakující paranoia. Strach z něčeho neskutečného. Prostě strach.

A pak jsem uslyšela něco, při čemž mi tuhla krev v žilách. Kroky. Kroky spolu s tichým, zlověstným smíchem, jež se rozléhaly po dláždění. Ozvěna, jež jim přispěchala ku pomoci... Proboha!
Divoce jsem se rozhlížela okolo sebe, ale mé oči nikoho nezahlédly. Nepostřehly sebemenší pohyb a vlastně nic ani nenasvědčovalo tomu, že by tu byl ještě někdo jiný - nikdo, krom mého ustrašeného já - a v hrudi jako o závod bijícího srdce.
Snažila jsem se uklidnit, ale stále marně. Zrychlila jsem tedy krok. Rozeběhla se. Obavy však přetrvávaly dál.
"Ještě kousek, pouze jeden jediný blok a budeš doma."
Dusot kroků, spěchajících za mnou...
"Já opravdu blázním!" - A pojednou ticho... Ticho, rušené snad jen praskavým zvukem vyhasínající pouliční lampy.
"To se mi snad zdá! Na co si to hraju? Nic, NIC se mi nestane," opakovala jsem si v duchu stále dokola. Věřila jsem tomu? Věřila - nebo alespoň doufala? Těžko říci. Každopádně, když se objevila ta mlha, jež se v těžkých chuchvalcích valila přes cestu, nepociťovala jsem strach jako takový, pouze posvátnou úctu. A úžas.
A poté... Poté mě celičkou dočista pohltila...

***

Ne, nebála jsem se. Role se obracely, bylo to... prostě zvláštní. A já věděla, že už nic nebude jako dřív. Stával se ze mne lovec, lačnící po oběti. Lačnící po krvi... Vrah. - A přesto jsem se tak necítila.
Plížila jsem se nocí a v rukou svírala dýku, chladnou ocel. Tak chladnou, jako bývala rána po úplňku. Toužila jsem ji ponořit do tepla nic netušící oběti. Do bezejmenného těla... Umožnit tak těm tisícům prázdných lidských skořápek pocítit svobodu. Úlevu. Volnost, jakou jsem pociťovala sama, aby otevřely oči a začaly se dívat kolem sebe. Chtěla jsem se pomstít za vše, co jsme jako lidstvo zničili.
Až jsem ji konečně našla. Oběť. To bezejmenné tělo. Duši, kterou jsem chtěla zachránit před nicotou života, před nicotou lidského bytí. Předat svůj dar dál... Tedy - pokud to můj hlad dovolí.
Přikrčila jsem se, pevně uchopila dýku a chystala se skočit, avšak dýka zmizela a místo ní jsem v sobě pocítila nebývalou sílu a zuřivost, oči se rudě blýskaly - proměna byla završena. Prudce jsem se odrazila od země a s pro mě tak neznámou krutostí nemilosrdně zaútočila na postavu, s hrůzou prchající pryč. Neměla sebemenší šanci.
A monstrum, jež se zrodilo, dál sápalo na cáry svou nebohou kořist. Teplá krev, stékající pomalu hrdlem. Sladká, kovová chuť, které jsem se nemohla nabažit. Slast...
Krev... Stačila zmáčet všechno kolem, pramínek po pramínku se slévala v temné kalužinky a dál, pryč stružkou dolů odtékala do blízké říčky. Lesk v očích lovce pohasl a tvář ve stínu začala znovu získávat lidské rysy. Usmála jsem se - ještě stále dokáži splynout s ostatními.
Na východě začínalo svítat.Čas k odpočinku.

***

Jak jsem nenáviděla svět, ve kterém jsem byla přinucena žít. Celý svůj zpackaný život. Ale byla jsem mladá, necelých devatenáct let. Co jsem stačila zažít? Málo. Docela málo, dalo by se říci, že téměř nic. A přesto jsem byla zkažená a povrchní - jako většina mladých lidí mého věku. Jako většina těch, co si mysleli, že jim svět klečí u nohou a mohou si dovolit cokoli.
Ale měla jsem i své světlé stránky - a to mé dobré já se celou svou podstatou ubíralo do neskutečna. Do světa fantazie a snů. Paradox - celá má dřívější existence byl jen pochybný paradox.
Černá i bílá. Anděl i ďábel. Den i noc... Rozvrácená mysl. Bytost dvou světů, dvou tváří - a tím i dvojí budoucnosti. Zvláštní, přetvářku jsem nenáviděla. Tak co se mi nabízelo? Co mi určila doba, kde lidé žijí podle předem psaných pravidel?
Lidé se narodí, chodí do školy. Pracují, založí rodinu a vychovají pár dětí... Stárnou a umírají. A znovu. Všeubíjející stereotyp koloběhu života, což jsem nechtěla. Bouřila jsem se proti tomu, snažila se něco změnit.. Vzít vše do vlastních rukou. Chtěla jsem od života víc...

Od života... Nakonec smrt byla tou, jež mi pod hávem temné noci ukázala nový rozměr, nový život. Aniž bych o cokoli prosila, podala mi pomocnou ruku a zbavila mne tak všeho utrpení. Nyní jsem volná. Věčná, jako samo nebe... Jako sama noc. Jsem anděl smrti, jež s láskou předává dál svůj dar, i své prokletí...

Snad aby legendy o krvežíznivých nezanikly,
protože... přese všechno... stále zůstávají pravdou.


***

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lord Lukáš Lord Lukáš | Web | 6. ledna 2010 v 18:54 | Reagovat

Co to je za pičovinu hele? xD

2 Dark Butterfly Dark Butterfly | Web | 7. ledna 2010 v 8:19 | Reagovat

[1]: o nic větší než ty tvoje bláboly o konci světa či co :P

3 Lord Lukáš Lord Lukáš | 7. ledna 2010 v 10:38 | Reagovat

[2]: To říkáš ty jako jeden z dalších idiotů... xD xD

4 ... ... | Web | 7. ledna 2010 v 11:22 | Reagovat

[3]: Lukášku, jinak v pohodě?

5 Lord Lukáš Lord Lukáš | 8. ledna 2010 v 12:54 | Reagovat

Hloupější články nemám ani já hele... xD

6 Dark Butterfly Dark Butterfly | 12. ledna 2010 v 19:56 | Reagovat

a ptal se tě snad někdo?

7 Lukáš Lukáš | Web | 16. ledna 2010 v 19:53 | Reagovat

[6]: Tebe se snad někdo ptal když jsi se vnucovala u mě na blogu asi půl roku? (úsměv)

8 Dark Butterfly Dark Butterfly | Web | 17. ledna 2010 v 17:31 | Reagovat

a co kdybych se stavila a dostal bys na držku?? (úsměv)

9 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 6. března 2010 v 1:35 | Reagovat

Jujda, tady to nějak vře. :-( Přitom ta povídka je docela dobrá, jak už temnému motýlovi koneckonců psala osobně. :-)

10 Dark Butterfly Dark Butterfly | Web | 11. března 2010 v 10:11 | Reagovat

[9]: víš, tady jde o spory něco přes rok staré... a s povídkou naštěstí nemají nic společného...
mimochodem moc si cením hodnocení poroty... udělalo mi to obrovskou radost:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama