Leden 2010

Všichni sem!

20. ledna 2010 v 11:47 | Dark Butterfly |  O ničem
Dneska mě napadá jedna kravina za druhou, fakt že jo...
A co bych to byla za osobu, abych se o alespoň něco s vámi nepodělila? :P

Co vy na to -

- uspořádat oficiální setkání všech "příznivců" jednoho dotyčného (a tuze dotěrného) Vyškováka?
(zachlastat a trochu se pobavit... a samozřejmě, že ne na cizí účet :P)

***


Novembers Doom - Autumn Reflection

18. ledna 2010 v 9:04 | Dark Butterfly |  Music
Dneska se mi do ničeho nechce a všechno je na hovno...
Takže asi tak:)



***


A dost!

7. ledna 2010 v 14:19 | Dark Butterfly |  O ničem
Vážení,

omlouvám se, ale kvůli výskytu zcela irelevantních komentářů od jisté "nejmenované osoby" (ale ano - ukažme si všichni na něj) jsem se poněkud unáhlila a smazala tak všechny komentáře v posledních dvou článcích... Zároveň apeluji na "pana veledůležitého", aby se přestal srát do cizích věcí a držel se svého... Mám dost starostí na to, abych věnovala pozornost ještě Lukášovi a jeho oplzlým poznámkám.
Nehodlám to tu rušit - to mě ani nenapadne, protože už jen tím by dokázal, že vyhrál... Omlouvám se tedy všem za poněkud ostřejší prostředí... Doufám, že se brzy vše navrátí do zajetých kolejí :D

s pozdravem Vaše

Dark Butterfly


***


Vzpomínky Bezejmenné

6. ledna 2010 v 14:23 | Dark Butterfly |  Spisovatelskej koutek

Vážení,

možná si ještě někteří z vás vzpomínáte na Bezejmennou - na povídku, již jsem zde uveřejnila tuším někdy v květnu... Trochu jsem ji rozšířila a doplnila o pár dalších podrobností a konečně s ní jsem jakž takž spokojená :) Snad se vám bude její nová verze líbit...

s pozdravem vaše stále doufající

Dark Butterfly

Vzpomínky Bezejmenné

Šla jsem liduprázdnou uličkou, pod laskavými světly lamp, rozprostírajícími se nade mnou jako hřejivá náruč. Šla jsem pomalu, opatrně a nahlížela za každý roh, do každé uličky a temného kouta, jako bych se něčeho bála. Čeho vlastně? Kroků ve tmě?
Nejvíce jsem měla strach sama ze sebe. Co v příští chvíli udělám, jak se zachovám... V příštím okamžiku - nebo zítra. Pořád dokola, znovu a znovu se opakující paranoia. Strach z něčeho neskutečného. Prostě strach.

A pak jsem uslyšela něco, při čemž mi tuhla krev v žilách. Kroky. Kroky spolu s tichým, zlověstným smíchem, jež se rozléhaly po dláždění. Ozvěna, jež jim přispěchala ku pomoci... Proboha!
Divoce jsem se rozhlížela okolo sebe, ale mé oči nikoho nezahlédly. Nepostřehly sebemenší pohyb a vlastně nic ani nenasvědčovalo tomu, že by tu byl ještě někdo jiný - nikdo, krom mého ustrašeného já - a v hrudi jako o závod bijícího srdce.
Snažila jsem se uklidnit, ale stále marně. Zrychlila jsem tedy krok. Rozeběhla se. Obavy však přetrvávaly dál.
"Ještě kousek, pouze jeden jediný blok a budeš doma."
Dusot kroků, spěchajících za mnou...
"Já opravdu blázním!" - A pojednou ticho... Ticho, rušené snad jen praskavým zvukem vyhasínající pouliční lampy.
"To se mi snad zdá! Na co si to hraju? Nic, NIC se mi nestane," opakovala jsem si v duchu stále dokola. Věřila jsem tomu? Věřila - nebo alespoň doufala? Těžko říci. Každopádně, když se objevila ta mlha, jež se v těžkých chuchvalcích valila přes cestu, nepociťovala jsem strach jako takový, pouze posvátnou úctu. A úžas.
A poté... Poté mě celičkou dočista pohltila...

***

Ne, nebála jsem se. Role se obracely, bylo to... prostě zvláštní. A já věděla, že už nic nebude jako dřív. Stával se ze mne lovec, lačnící po oběti. Lačnící po krvi... Vrah. - A přesto jsem se tak necítila.
Plížila jsem se nocí a v rukou svírala dýku, chladnou ocel. Tak chladnou, jako bývala rána po úplňku. Toužila jsem ji ponořit do tepla nic netušící oběti. Do bezejmenného těla... Umožnit tak těm tisícům prázdných lidských skořápek pocítit svobodu. Úlevu. Volnost, jakou jsem pociťovala sama, aby otevřely oči a začaly se dívat kolem sebe. Chtěla jsem se pomstít za vše, co jsme jako lidstvo zničili.
Až jsem ji konečně našla. Oběť. To bezejmenné tělo. Duši, kterou jsem chtěla zachránit před nicotou života, před nicotou lidského bytí. Předat svůj dar dál... Tedy - pokud to můj hlad dovolí.
Přikrčila jsem se, pevně uchopila dýku a chystala se skočit, avšak dýka zmizela a místo ní jsem v sobě pocítila nebývalou sílu a zuřivost, oči se rudě blýskaly - proměna byla završena. Prudce jsem se odrazila od země a s pro mě tak neznámou krutostí nemilosrdně zaútočila na postavu, s hrůzou prchající pryč. Neměla sebemenší šanci.
A monstrum, jež se zrodilo, dál sápalo na cáry svou nebohou kořist. Teplá krev, stékající pomalu hrdlem. Sladká, kovová chuť, které jsem se nemohla nabažit. Slast...
Krev... Stačila zmáčet všechno kolem, pramínek po pramínku se slévala v temné kalužinky a dál, pryč stružkou dolů odtékala do blízké říčky. Lesk v očích lovce pohasl a tvář ve stínu začala znovu získávat lidské rysy. Usmála jsem se - ještě stále dokáži splynout s ostatními.
Na východě začínalo svítat.Čas k odpočinku.

***

Jak jsem nenáviděla svět, ve kterém jsem byla přinucena žít. Celý svůj zpackaný život. Ale byla jsem mladá, necelých devatenáct let. Co jsem stačila zažít? Málo. Docela málo, dalo by se říci, že téměř nic. A přesto jsem byla zkažená a povrchní - jako většina mladých lidí mého věku. Jako většina těch, co si mysleli, že jim svět klečí u nohou a mohou si dovolit cokoli.
Ale měla jsem i své světlé stránky - a to mé dobré já se celou svou podstatou ubíralo do neskutečna. Do světa fantazie a snů. Paradox - celá má dřívější existence byl jen pochybný paradox.
Černá i bílá. Anděl i ďábel. Den i noc... Rozvrácená mysl. Bytost dvou světů, dvou tváří - a tím i dvojí budoucnosti. Zvláštní, přetvářku jsem nenáviděla. Tak co se mi nabízelo? Co mi určila doba, kde lidé žijí podle předem psaných pravidel?
Lidé se narodí, chodí do školy. Pracují, založí rodinu a vychovají pár dětí... Stárnou a umírají. A znovu. Všeubíjející stereotyp koloběhu života, což jsem nechtěla. Bouřila jsem se proti tomu, snažila se něco změnit.. Vzít vše do vlastních rukou. Chtěla jsem od života víc...

Od života... Nakonec smrt byla tou, jež mi pod hávem temné noci ukázala nový rozměr, nový život. Aniž bych o cokoli prosila, podala mi pomocnou ruku a zbavila mne tak všeho utrpení. Nyní jsem volná. Věčná, jako samo nebe... Jako sama noc. Jsem anděl smrti, jež s láskou předává dál svůj dar, i své prokletí...

Snad aby legendy o krvežíznivých nezanikly,
protože... přese všechno... stále zůstávají pravdou.


***


Stýská se mi...

6. ledna 2010 v 10:08 | Dark Butterfly |  Jaa

Muka!
Neobejmout Tě, nepolíbit, nevidět...
Muka, že jsi tak blízko a přesto tak daleko...
Stýská se mi:(


***