Červenec 2009

Mezi prokletými žít

31. července 2009 v 20:31 | Míša |  Co mě zajímá...
Setkat se s Rimbaudem,
životem plout,
neřízena pravidly
až do smrti žhnout...

Setkat se s Rimbaudem,
setkat - snad promluvit
a Opilým korábem
velké vody rozbrázdit...

Setkat se s Rimbaudem,
propít den i noc.
Však nikdy nebýt tou,
co jiné prosí o pomoc...



***

Nádherná doba a Mistři básníci, jejichž verše rozkvétají každým započatým věkem. Ztělesňovali volnost a vrozený odpor k pravidlům, morálce a úzkoprsé společnosti, ve které sotva nalezli pochopení... Tehdy se prostě neslušelo být jako oni - ať už to byl Baudelaire, Verlaine nebo Rimbaud.

Ženy, alkohol a opium. Tančírny a kabarety... S kapsami bez groše a v počínajícím deliriu, i při svitu oharků svic, i v té nejvěší bídě, kdy tvořili svá uchvacující díla... - I v té době si dokázali zachovat své jedinečné já, svou hrdost a na svou dobu tak šokující otevřenost...

Melodie tvé ztrápené mysli

13. července 2009 v 19:14 | Míša |  Spisovatelskej koutek

Ulicí se nesl zpěv kytary. Nejprve tón, pak druhý, třetí... Zvolna se skládaly v melodii. Jak jsem se blížila, zpěv sílil. Tóny, zprvu nahodile poskládané, již burácely takovou měrou, až se z toho ostatním tajil dech. A vzduch... Ten jakoby se už už chtěl roztančit, podobně jako prsty umělce, jež dosud stál ve stínu, zády k okolnímu světu. Zády ke světlu, stranou od všední prázdnoty každodenního bytí.
Melodie se pozvolna měnila v teskně melancholickou, pomalou hru struny za strunou. Rozechvívala každičký nerv, každičký projev života kolem. Snad se i snažila pohltit všechen zármutek a trápení mladého umělce.
Jak pokračoval ve svém tanci, hudba temněla. Temněla a burácela. Smutek a melancholii vystřídala zloba a odhodlání postavit se všem, co mu kdy ublížili. Všem, které tak nenáviděl - a později snad i litoval. Jen se nevzdát. Nikdy. Nedovolit, aby ho zlomili, srazili na kolena. Nikdy!
Praskla první struna. Zemřel tón, ale hudba stále sílila. Praskla druhá struna. Ne, už se jim to znovu nepodaří. Vkládal teď do hudby celé své srdce... Pak se znovu zprudka opřel do strun - a praskla i třetí.
Smutně se zadíval do davu před sebou a pak z posledních sil naposledy zatančil mezi zbytky strun svého přítele, jediného, který mu zbyl.
Lidé se už začínali rozcházet, ačkoli umělec stále ještě hrál. A já se ohlédla, abych se zadívala za onou zvláštní postavou, která pomalu ustupovala zpět do stínů, jež ji obklopovaly. A pak dřevo zapraštělo a melodie prudce zasténala. Slábla... Umírala. To se umělec loučil se svou kytarou, jež pro něj kdysi tolik znamenala a poté se ztratil ve stínech tehdejšího večera... Kam? To věděl jen on sám...

***


Prokletý básníku

9. července 2009 v 17:58 | Míša |  Spisovatelskej koutek
V očích zář, co zlehka tančí
po rudých stěnách kabaretu,
mlžný opar s proužky dýmu,
ke štíhým prstům cigaretu.

Pak v koutě spoře osvětleném svící,
se sklenkou v ruce propadáš deliriu
a za zvuků kankánu svlékáš tanečnici
se zraky zastřenými pro Zelenou vílu.


***

(obrázek: darkbecky/deviantart.com)

Ani černá ani bílá...

8. července 2009 v 9:56 | Míša |  O ničem
Poslední dobou čím dál víc pozoruju,
že mi to tu nějak upadá...
Nějak nemám čas ani chuť tvořit.

Všechno je takové nijaké, ani černá ani bílá... Prostě jen žiju.... nebo spíš přežívám... Takhle unavená jsem dlouho nebyla. A to nemyslím fyzicky.
Jsem zkrátka vyčerpaná tam uvnitř a chvíli asi potrvá, než se dám zase do pořádku. Jediné, na co zatím nezapomínám, je hudba - což ani nejde, protože přítel hudbou přímo žije, takže ticho je u něj ve zkušebně vskutku ojedinělým úkazem...
Takže... Abychom se k tomu konečně dostali...

Livores Mortis

Tuhle kapelku jsem celkem nedávno objevila na bandzone.cz. Jde o dead z Turnova a myslím, že na to, že jde o českou scénu, tak určitě stojí za poslech...


***