Květen 2009

Bezejmenná...

15. května 2009 v 12:41 | Míša |  Spisovatelskej koutek
Zdál se mi sen... Šla jsem lidoprázdnou uličkou, pod laskavými světly lamp, rozprostírajícími se nade mnou jako hřejivá náruč. Šla jsem pomalu, opatrně a nahlížela za každý roh, do každé uličky a temného kouta, jako bych se něčeho bála. Čeho vlastně? Kroků ve tmě?
Nejvíc jsem měla strach sama ze sebe. Co v příští chvíli udělám, jak se zachovám... V příštím okamžiku. Nebo zítra. Pořád dokola, znovu a znovu se opakující paranoia. Strach z něčeho neskutečného... Prostě strach.

A v těch chvílích se role obracely. Z pronásledovaného se stával lovec, lačnící po oběti. Lačnící po krvi. V rukou jsem svírala zkrvavenou dýku. Chladnou ocel. Tak chladnou, jako bývala rána po úplňku.
Toužila jsem ji ponořit do tepla nic netušící oběti. Do bezejmenného těla, umožnit tak těm tisícům prázdných lidských skořápek pocítit svobodu. Úlevu. Aby otevřely oči a začaly se dívat kolem sebe. Chtěla jsem se pomstít za všechno, co jsme zničili...

Pak jsem ji konečně našla. Oběť... To bezejmenné tělo. Tu duši, kterou jsem chtěla zachránit před nicotou života, před nicotou lidského bytí.
Přikrčila jsem se, pevně uchopila dýku, až mi zbělely klouby na rukou a začínala se jich zmocňovat křeč. To byla moje chvíle..
A pak jsem bodla. A bodala pořád dál. Bodala a bodala a teplá krev mi stékala po rukou. Už stačila zmáčet můj temný plášť a...!

S výkřikem jsem se probudila...


Jak jsem nenáviděla svět, ve kterém jsem byla přinucena žít. Celej svůj posranej život. Ale byla jsem mladá. Necelých 19 let. Co jsem stačila zažít? Málo. Docela málo, dalo by se i říct, že téměř nic. A přesto jsem byla zkažená a povrchní. Jako většina mladých lidí mého věku. Jako většina těch, co si mysleli, že jim celý svět klečí u nohou a mohou si dovolit cokoliv.

Ale měla jsem i své světlé stránky - a to mé dobré já se celou svou podstatou ubíralo do neskutečna. Do světa fantazie a snů. Paradox. Celá má existence byl jen pochybnej paradox.

Černá i bílá. Anděl i Ďábel.. Den i noc... Rozvrácená mysl. Bytost dvou světů, dvou tváří... A tím i dvojí budoucnosti. Zvláštní - přetvářku jsem nenáviděla. Tak co se mi nabízelo? Co mi určila doba, kde lidé žijí podle předem psaných pravidel?
Lidé se narodí, chodí do školy. Pak pracují, založí rodinu, vychovají pár dětí... Stárnou a umírají. A zas znovu. Všeubíjející stereotyp koloběhu života. Ale to jsem nechtěla. Bouřila jsem se proti tomu, snažila jsem se to změnit. Vzít vše do vlastních rukou.

Chtěla jsem od života víc...


Marina Richter (2)

14. května 2009 v 22:46 | Míša |  Obrázky a jiná umění
Možná si někdo z vás vzpomíná na mé začátky... na mé první články... (není to zas tak dlouho - a mimochodem nestály za nic) ..xDD

A mezi nimi byl i jeden o ženě, kterou obdivuji.
O ženě s jedinečným talentem...
O malířce, grafičce a ilustrátorce - o Marině Richterové (*1962)...xD

Přidávám sem tedy další sadu jejích litografií, menších prací i Ex Libris...


***



Poutníci


Čas

Temná duše, temný stín

12. května 2009 v 19:00 | Míša |  Spisovatelskej koutek
Zoufalství v očích,
ústa v němém výkřiku.
Ruleta života se točí,
točí se dál, není úniku...

K temné duši temný stín,
tma a strach, co srdce drásá.
Odsuzování ostatních,
hlas Smrti k sobě vábí...

...uklidňuje duše... laská...


Kde je to záchranný lano..?

8. května 2009 v 16:13 | Míša |  O ničem


Ahoj lidi,

tak se zase hlásím o slovo...xD Sice nezaručuju, že budou nějak valně přibývat články, nicméně však teď budu mít daleko víc času než doteď - a jen tak mimochodem - k maturitě jdu až v září... Bohužel...
Něco jsem ve škole zachránila - jak jen to šlo.. A něco (snad toho bylo víc) naopak tak posrala, že bych se nejraděj zahrabala pár metrů pod zem a za nic na světě bych se neukazovala ve světle svých posledních skutků... Nejde tu jen o školu - i když s tou mám největší problémy...
Jsem totiž hroznej lajdák... a některé práce typu ročníkovka atd. je pro mě téměř nemožné odevzdávat v termínech... Což je obrovskej problém, pokud jako já máte ve svým týmu lidi, mimochodem skvělý lidi, ale takové, na který se nemůžete spolehnout - sami jsou stejní lajdáci jako vy... A copak se potom stane, když toho druhého omylem potopíte? Nechtěně, omylem - ale přece...

Mám mizernou docházku (proto to září) a navíc jsem udělala přesně to, o čem jsem doteď psala - potopila jsem jediného človíčka, na kterým mi ve škole záleželo, skvělého kamaráda... Kamaráda, bez kterého bych neznamenala v tom houfu rozjívených bárbínek a fiflen absolutně nic... Sice z toho všeho mám nakonec průšvih já a jenom já, ale ten pocit provinění to jen tak nesmaže...
Nemyslete si ale, že jsem to udělala naschvál - prostě jsem na to zapomněla... Zaspala... a tak nějak se to semlelo, že už ani nevím jak...:(

Prostě výsledkem je, že se se mnou sice ona osůbka UŽ baví, ale nechala mě pěkně dlouho vydusit.. A ještě kvůli mě dostala pěkný kapky za to, že mě před celou třídou neseřvala a vůbec se už chová jakoby nic... Nevím, proč se v poslední době dějou takovýhle věci.. Hodně jsem se změnila a totálně překopala své dosavadní hodnoty... Doma je to taky strašný... Hooodně omezený vycházky (do 19:00) - to abych se mohla učit - a nelítala za klukama z kapely..xD - jakoby mi v tom mohli nějak zabránit...xDD a houstnoucí atmosféra... Je mi z toho všeho na nic...

Asi už vás svými výlevy nudím žejo? xDD No... musela jsem to napsat... Někdy se prostě musí člověk svěřit, nějak to všechno ze sebe dostat - a já vám neřekla ani polovinu toho, co mě štve a dusí... Ale to je jedno - doufám, že se alespoň vy cítíte líp než já... Zase se brzy ozvu - doufám, že tentokrát už s něčím pořádným... Ahoj..xD


Míša