Otevřela oči a sen se rozplynul. Jak krásný sen to byl... Přesto si ho nepamatovala - to vzpomínky zmizely do krajiny dětství a nejtajnějších přání, kde čekaly na svou další příležitost. Příležitost posloužit coby hojivý balzám utrápené duši... Otevřela oči, avšak netušila, jak se ocitla doma - ve své posteli, natož, jak se jí podařilo usnout... Když se probrala, bylo již slunce vysoko na obloze a byt zel prázdnotou...
Lucie si povzdechla. Byl tu další den. Další promarněný prázdninový den, postěžovala si do ticha a šla se osprchovat. Snažila se ze sebe smýt pocity viny, ale přesto nevěřila, že tak úplně zmizí...
Co bude dělat? Co řekne? A přijme matka její omluvu? Proč je vždycky buď a nebo, kruci. K čertu s tím!
Vzteky bouchla pěstí do stolu, až to ošklivě křuplo. Zaúpěla bolestí, přesto však s uspokojením sledovala, jak se poraněná ruka barví do karmínové červeně... Náhle dostala strach. Jako vždycky, když věděla, že bude muset přistoupit na nějaký kompromis, couvla.
Krucinál! Jsem to ale zbabělec... Popadla batoh a bez ladu a skladu do něj začala házet vše potřebné. Často se spoléhala jen na to, co jí v danou chvíli řekl instinkt. A zrovna teď jí radil, ať ještě počká, nechá matku uklidnit se a všechno vstřebat, i když si nebyla jistá, že třeba nedělá tu největší blbost ve svým životě. Ale budiž. Pokračovala... Balila si věci k tátovi.
Na den, na dva... Na tom nazáleží. Zoufale potřebovala změnit ovzduší. Odmítala tu být pořád tak sama - a když na ni očividně neměla Mirka čas, tak ať! Ona jede pryč. Po chvilce hledání vylovila z psacího stolu stoh papírů, načmárala matce vzkaz, popadla batoh a rázně vykročila do slunečného dne s vědomím toho, že už zase jednou před něčím utíká...

Já už to komentovat nebudu, pořád bych se jen opakovala. Už teď se těším na další kapitolu.
Hezkej zbytek večera.