Únor 2009

Z hedvábí vyšitá...

27. února 2009 v 22:30 | Dark Butterfly |  Spisovatelskej koutek
Lapena do sítí,
marně se třepotá
v boji o přežití,
z hedvábí vyšitá.

Z hedvábí jako noc,
věří, sní - hloupá.
Však nepřijde na pomoc
ten, v koho doufá...


Moje chlouba..;)

24. února 2009 v 0:11 | Dark Butterfly |  Jaa
No... Tak dneska se mi stalo přesně to samé, o čem jsem psala ve své povídce - mamka se naštvala... a docela krutě, když zjistila, co zrovna provádím v pokoji... A tak mám zákaz kouřit doma vodárnu...:( Ach jo..
Existuje vůbec spravedlnost?? Předtím jí to až tolik nevadilo..

Takže tady je - má chlouba..
Moje nejdražší vodnička...xD


...a ještě jednou - tentokrát s bleskem...;)
- ta divná věc vedle je skorem vyhořelá svíčka
(kdyby se někdo divil, co to je...xD)

...xD


Jen trochu hudby...

19. února 2009 v 1:43 | Dark Butterfly |  Music
Rozhodla jsem se přidat dalších pár písniček, které mě zaujaly...

Od kapely The Mars Volta...

Zvláštní dík patří "..." z lzr.blog.cz, který mi tuto úžasnou kapelu představil...
Takže ještě jednou dík...xD









...xD


Co dál...?

18. února 2009 v 1:02 | Dark Butterfly |  Jaa
Už zase mám ty svý pitomý stavy: nic mě nebaví... Jsem k ničemu... STOP! To začíná zavánět mindrákem - jen to ne...xD

Ale už jo - bohužel. Mám mindrák... Dneska je mi přesně 18 a půl a to už bych sakra měla vědět, co chci od života (jak se mi to všichni snaží vtlouct do hlavy..)... Nebo bych se alespoň měla nad sebou zamyslet, že jo. Nemám páru. Fakt. Navíc doma za sklem na mě čeká nevyplněná přihláška na vysokou a mám necelejch 14 dní na to, abych se rozhodla, jestli si ji teda podám nebo ne. Rozhodla - jak jednoduchý! Vždyť já ani nevím, co bude dnes, zítra... za těch 14 dní, natož pak v červnu. Nevím... Už je to tak. Jsem naivní. Jsem snílek. Jsem průměrná a tak snadno přehlédnutelná... A právě ta průměrnost a stereotyp každodenního života mě ubíjí... Ježiš - neposlouchejte mě. Plácám nesmysly... A přitom je toho tolik, co bych chtěla napsat... říct. Vážně... Ale nevím, jak začít. Jestli vůbec mám začít...

V hlavě mám dokonale vymeteno. Potřebovala bych nějak probudit, jít se někam pobavit, totálně se ožrat...xD Nebo ze mě za chvilku bude zakomplexovanej primitiv na kolečkách, co jenom sedí doma a vzdychá.. Kruci! Vždyť já ani nemám s kým (to všichni bydlej moc daleko)... Nechcete se jít někdo ožrat se mnou?? xD Ale bacha, jsem totálně zakomplexovaná, pubertální... A jsem magor... Už to tak vypadá... Ach jo! A dál? Dál už nic. Konec. Tečka... (Vykřičník...?)


Within Temptation: Our Farewell

17. února 2009 v 0:38 | Dark Butterfly |  Music
Nedokázala jsem odolat
a prostě jsem vám sem musela přidat
tuhle nádhernou písničku...;)


Jenom škoda, že k ní není klip...


Kapitola pátá

16. února 2009 v 19:38 | Dark Butterfly |  Kamelie
Otevřela oči a sen se rozplynul. Jak krásný sen to byl... Přesto si ho nepamatovala - to vzpomínky zmizely do krajiny dětství a nejtajnějších přání, kde čekaly na svou další příležitost. Příležitost posloužit coby hojivý balzám utrápené duši... Otevřela oči, avšak netušila, jak se ocitla doma - ve své posteli, natož, jak se jí podařilo usnout... Když se probrala, bylo již slunce vysoko na obloze a byt zel prázdnotou...
Lucie si povzdechla. Byl tu další den. Další promarněný prázdninový den, postěžovala si do ticha a šla se osprchovat. Snažila se ze sebe smýt pocity viny, ale přesto nevěřila, že tak úplně zmizí...
Co bude dělat? Co řekne? A přijme matka její omluvu? Proč je vždycky buď a nebo, kruci. K čertu s tím!

Vzteky bouchla pěstí do stolu, až to ošklivě křuplo. Zaúpěla bolestí, přesto však s uspokojením sledovala, jak se poraněná ruka barví do karmínové červeně... Náhle dostala strach. Jako vždycky, když věděla, že bude muset přistoupit na nějaký kompromis, couvla.
Krucinál! Jsem to ale zbabělec... Popadla batoh a bez ladu a skladu do něj začala házet vše potřebné. Často se spoléhala jen na to, co jí v danou chvíli řekl instinkt. A zrovna teď jí radil, ať ještě počká, nechá matku uklidnit se a všechno vstřebat, i když si nebyla jistá, že třeba nedělá tu největší blbost ve svým životě. Ale budiž. Pokračovala... Balila si věci k tátovi.

Na den, na dva... Na tom nazáleží. Zoufale potřebovala změnit ovzduší. Odmítala tu být pořád tak sama - a když na ni očividně neměla Mirka čas, tak ať! Ona jede pryč. Po chvilce hledání vylovila z psacího stolu stoh papírů, načmárala matce vzkaz, popadla batoh a rázně vykročila do slunečného dne s vědomím toho, že už zase jednou před něčím utíká...

Zdravím...xD

15. února 2009 v 16:50 | Dark Butterfly |  Jaa
No teď asi některé z vás rozesměju, ale... Včera jsem se podruhé narodila.. Přesněji řečeno: Někdy kolem jedenáctý dopoledne jsem se málem udusila... a nedělám si legraci.

Abych to ještě trochu upřesnila...: Dělala jsem si legraci ze všech, co se nechali očkovat proti chřipce... a celou tu dobu jsem si říkala: Sakra proč? Vždyť chřipka není nic novýho, každý ji už alespoň jednou měl, tak co lidi blázní..?

No.. teď už to chápu. Alespoň myslím..xD Přijde mi to totiž absolutně uhozený, ale chřipku jsem dostala teď na konci ledna, skorem týden jsem s ní ležela doma.. Pak přišly závěrky z autoškoly, neuběhl ani týden - a já ji chytla znovu... Nebo to bude spíš tím, že jsem ji přechodila? Nemám páru. Ale teď už si zahrávat nebudu.. Není to sranda, fakt... Nestojí to za to.. Protože tyhle dva poslední dny - předevčírem a včera - bych nikomu z vás rozhodně nepřála...:( Jenže já jsem tak trochu nevděčnej pacient, takže každou chvilku, co jsem neměla ty hnusný záchvaty kašle nebo teplotu, jsem se snažila držet krok s vámi na netu.. Jo, kdyby mě viděla mamka..xD

V každým případě - kdyby mi pak odpoledne KONEČNĚ! nezabraly prášky, už bych byla dávno na pohotovosti s podezřením na zápal plic.. Nemám ráda doktory a tak se mamce nepodařilo mě přesvědčit, abych jela hned...xD Takže se nejelo nikam.. A já pak měla namále - navíc jsem byla úplně sama.. A v tu chvíli jsem fakt myslela, že umřu... To pak člověku proběhne celej život před očima... A nejhorší je, když si uvědomí, že nic neudělal... že nic nestihl... Ach jo, lidi... To je snad poprví v životě, co jsem tak ráda, že ještě žiju!!

Jinak teď už jsem relativně v pohodě...xD Pokojem duní Black Sabbath s úžasným Ozzy Osbournem a já jsem maximálně happy..xDD No... asi si ještě pustim Iron Maiden..xD

Takže zdarec... a nepodceňujte to...xD

Vaše Dark Butterfly



Kapitola čtvrtá

13. února 2009 v 21:17 | Dark Butterfly |  Kamelie
Jak dlouho tam ležela, to ani ona sama nevěděla. Nakonec ji roztřásla zima... Prudce se posadila a zmateně se rozhlížela kolem. Jakoby se hádka i všechno ostatní událo někdy dávno. Hrozně dávno... A navíc tu byl takový klid...

Začínalo svítat, na východě se objevila slabá narůžovělá záře a tráva se třpytila s první ranní rosou... Ta rosa - uvědomila si. Teprve teď jí došlo, že je celá promočená. Bude muset jít, než se nachladí... Ale něco jí napovídalo - něco v ní... Přesvědčovalo ji, aby to ještě nedělala. Že ji tam nic dobrého nečeká... Ale za chyby se musí platit. Nic se nemá přehánět - a ona to včera opravdu přehnala...
Nemělo cenu se litovat... Snad s vědomím vlastní prohry se znenadání zvedla a pomalu kráčela směrem k domovu... Ještě naposledy se otočila k místu, kde strávila dnešní noc... A v ten okamžik překvapením celá ztuhla a nohy se jí jakoby zaryly hluboko do země...

Jak to, že ho nepoznala už včera? Sem si chodívala hrát jako malá - právě sem, mezi rozkvetlé keře kamélií... Mezi nimi si připadala jako v ráji. Byla daleko. Daleko od ruchu města i všech starostí. Ve svém vlastním snovém světě. Byla svobodná. A ta vůně...

Avšak teď - po tolika letech, teď už si nebyla jista ničím...


Z deníku bezejmenného zoufalce

11. února 2009 v 23:11 | Dark Butterfly |  Spisovatelskej koutek
Já vím, že jsem původně psala, že jdu spát, ale nakonec se mi to tak úplně nepodařilo...a výsledek vidíte sami...
- Ne, ještě jsem se nezbláznila, jak by se dalo podle téhle rychlovky předpokládat.. Jen mi začíná totálně hrabat... A ještě lepší je, že není důvod - nebo spíš - není o moc víc důvodů než kdy jindy;)




A dneska znovu. Znovu přišli a píchli mi ty jejich sračky. To prej na uklidnění... K čertu s tím! Kdo tady potřebuje víc uklidnit - oni nebo já?!

Ani se jim moc nezamlouvá tenhle deník, kterej si na jejich příkaz píšu... a kterej si vždycky jakoby náhodou pujčej, aby mě šmírovali... Aby se mi dostali pod kůži a zlomili mě. Ale to se vám nepodaří - slyšíte?! Mě nedostanete! Mě ne!! To spíš já dostanu vás. Jednou určitě...

Ale opravdu se vám deník nelíbí, doktore.. Nelíbí se vám... Co? Tak co by se vám tak mohlo líbit? Čím by mohl zaujmout takové nelidské stvůry jako jste vy?
Hej - prej páni doktoři. Páni psychiatři.. Elita mezi doktory... Stvůry a monstra v bílým, to jste! Koho jste tady za celou tu dobu, co mě tu držíte, už stačili vyléčit? Jen blbnete lidi, až jsou z nich trosky. Trosky bez kousku vlastního ducha, vlastních myšlenek... Prázdné skořápky, tonoucí ve tmě... Ale mě nedostanete. Mě nezlomíte - ještě nenadešel čas...

A co vy, doktore Straussi? Víte, jak si vás představuju za pár let? Víte, jak skončíte? Jako seschlá slupka bez života, jako všichni ti, jež zde držíte. Jen další troska.. Na každého totiž jednou dojde... A vy se můžete jen modlit, ať nedostanu možnost vyřídit si to s vámi jednou pro vždy! Tak co? Chcete ještě? Ještě nemáte dost?!
V tom případě si k té představě připojte čistě bílé, holé stěny, samotu a postel, ke které vás s chtí přivážou při sebemenším návalu vzteku... A cpou do vás další a další sračky, po kterejch jste mimo dalších pár hodin... Nádherná představa, že?

Tak co? Ještě si myslíte, že jsem blázen? Že nedokážu logicky uvažovat? Já nejsem blázen, jen oběť okolností, jako my všichni tady...
Za chvíli sem přiběhnete, půjčíte si moje dnešní zápisky a já můžu jen tiše litovat toho, že nevidím, jak se při čtení tváříte... Ale jak říkám - a kdykoli bude potřeba to zopakovat, tak to udělám - mě jen tak nezlomíte... Mě ne!

Takže přeju příjemné čtení, doktore...




Kapitola třetí

6. února 2009 v 15:09 | Dark Butterfly |  Kamelie
"To se mi snad jenom zdá!" rozkřikla se na ni matka hned ve dveřích...
"Co jsem ti včera řekla?! Že tady to svinstvo hulit nebudeš!!" pokračovala, div si nevykřičela hlasivky a vzteky se celá třásla...
"Jistě, maminko... Já zapomněla," odpověděla Lucie tím nejsladším hlasem, na jaký se v danou chvíli zmohla... Ale ta ironie se přeslechnout nedala... Začíná válka, pomyslela si a sama pro sebe se usmála...

Matka se k ní pomalu obrátila - v očích náhle slzy:
"Proč mi to děláš? Už mám tvých naschválů plný zuby!" Právě proto - odpověděla jí v duchu Lucka. Právě proto, že já taky.
"Ty mi na to nic neřekneš?!"
"Co bych měla říct? Omluvit se?? Nemám proč!" odsekla. Matka nejdřív zbledla, ale pak se jí nahrnula do tváří červeň:
"A tátovi bys tohle řekla?! To by sis jako dokonalá dcerunka nedovolila, co?!" Tak to ne... O tátu se otírat nebudeš...
"Já tě tak nenávidím!" To už křičela i Lucie a slova se jí hrnula na jazyk tak rychle, že matka nestačila koukat.
"Nenávidím za všechno, cos udělala!! Co jsi zničila! A lituju, že jsem šla s tebou a ne s tátou... Kdybych to bývala tušila..."
Nadechla se, aby pokračovala, ale nakonec jen zavrtěla hlavou, otočila se a práskla dveřmi. V pokoji v rychlosti sebrala ze židle mikinu a utekla z bytu dřív, než mohla matka zareagovat... Nutně potřebovala na vzduch...

Běžela a schody brala po dvou... Běžela a nechtěla se zastavit. Nemohla.
V nitru jí znovu zuřila bitva. Bitva dvou naprosto odlišných osobností, hluboko uvnitř Lucie samotné...
Tohle jsi už opravdu přehnala, říkala si.
Dostala jen, co si zasloužila, hájila se druhá Lucie.
Opravdu? nenechala se ta první...

Běžela parkem... Běžela a před očima se jí míhaly obrazy minulosti.. Vyčerpaně klesla na trávník. Jak toužila to všechno vrátit zpět. Nevypustit nikdy ta slova z pusy... Omluvit se.
Jak brečela, slzy pomalu stékaly do trávy, kde se třpytily jako čerstvě padlá rosa... A ona dál ležela na trávníku a jejími společníky byly jen zoufalství a stud...


Návraty...

5. února 2009 v 23:41 | Dark Butterfly |  Co mě zajímá...
Berte s rezervou, pls... Původně to měla být úvaha na jakékoli téma... Více zde.


Den za dnem... každý po svém... žijeme své životy. Prožíváme radosti i zklamání. Dáváme, dostáváme... ale i ztrácíme. Rodíme se, ale také umíráme. Ale jak je to doopravdy? Opravdu začíná život zrozením a končí smrtí?

Nedávno se mi totiž dostala do rukou jedna pozoruhodná kniha... Kniha s názvem Návraty... Kniha, pojednávající o reinkarnaci. Prostě mně dokonale uchvátila a já v tu chvíli nemohla říct tomu milému mnichovi NE. A tak jsem ji koupila...
Ne, že bych udělala chybu, to ne - jen mě to nutí k zamyšlení.. Nutí mě zeptat se: Je vůbec reinkarnace možná? Je možné zemřít a znovu se zrodit? Získat novou podstatu?

Pokud se na to podívám z pohledu náboženství, většina se shoduje na tom, že ano. Že je to možné... Hinduisté a budhisté chápou reinkarnaci jako nekonečný koloběh života a smrti, judaisté ji naproti tomu přijímají jako Boží trest, kdy je duše navrácena zpět na svět, do nového těla, aby se napravila a zdokonalila...
Ale co moderní věda? Jak se to shoduje s její teorií, když tento proces nelze zachytit smysly ani přístroji? Co na to říká věda, která existenci duše jako nehmotné podstaty nevědomí vylučuje?

Možná vám to přijde směšné, ale i já na znovuzrození věřím... Ano, věřím v reinkarnaci. Proč si to nepřiznat? Je v tom jakási útěcha, že vždycky mohu žít jinak a líp.
Aneb jak napsal Jack London:
"Můj život nezačal ani narozením, ani početím. Vyrůstal jsem a rozvíjel jsem se po nesčetná tisíciletí... Všechna má dřívější já ve mně promlouvají svými hlasy, ozvěnami, výzvami... A také se nesčetněkrát ještě znovu narodím."


Pozor....! Všichni z cesty!!!! Já jedu...

4. února 2009 v 10:36 | Dark Butterfly |  Jaa
Ahoj lidi;)

Varování:
Jestli zítra nebo pozítří náhodou potkáte v Litomyšli a jeho blízkém okolí - no, radši v okruhu 20 km - červenýho fiata punto jako autoškolu, tak se mu vyhněte velkým obloukem... Pravděpodobně tam bude sedět obávaný hledaný pirát silnic - totiž JÁ...;)
Pozítří jdu totiž na druhý pokus ke zkouškám a tak, abych měla jistotu, že se nic nestane, potřebuju nutně vyklizené komunikace - ne, že bych byla až tak špatný řidič, ale jistota je jistota...
(taky je možný, že vám píšu naposledy... nebojte - závěť sepsaná a nikomu nic nedám!!!)

Dark Butterfly

Pro ty, co neví, jak vypadá fiat punto (plus označení autoškoly, že):

....já vás varovala...

A proč jdu podruhý?
Na poprvé jsem předvedla naprosto ukázkovou jízdu - fakt nejlepší ve svým dosavadním životě - až na nepatrný detail...;) A tím bylo to, že jsem se nemohla dostat z jednoho parkoviště (parkovala jsem celkem 3x), byla jsem tam docela na těsno a když jsem pak vyjížděla, přihasil si to nějakej inteligent se škodou roomster, která je proti malinkýmu milouškýmu puntu jako obluda a já neměla jak vyjet;) mooooc vtipný... museli mi poradit a papíry mi nedali - to jen abyste si nemysleli, že koho na ulici uvidím, toho taky přejedu...;)) Zatím.


Kapitola druhá

3. února 2009 v 0:55 | Dark Butterfly |  Kamelie
Ano - už si nenechá nic líbit...
Ležela na posteli a nemohla spát. Chvílemi se jen tak převalovala ze strany na stranu a chvílemi přemýšlela o tom, co udělá. Ale spánek stále nepřicházel. Marná snaha...
Proč je tak těžký žít v klidu - v klidu a bez výhrad okolí? Vždyť po ničem jiném ani netoužila. Nikdy. Jen po troše klidu, po troše svobody. A co zatím získala? Co jí denně matka dokazuje? Že ať udělá cokoliv, není to nic v porovnání s tím, co pro nás dělá ona? Blbost! Každý má právo na svůj názor, ať už má pravdu nebo ne...

Probudilo ji až prudké světlo. Tak přeci jen nakonec usnula. Zdálo se jí tedy všechno? Byl to jen sen? Ne. I když by jí nic neudělalo větší radost. Včerejší odpoledne by nejraději vymazala ze života. Ovšem, kdyby to tak ještě šlo... Jak nesnášela hádky...

Bylo skoro poledne, matka ještě v práci a k tomu prázdniny. Tyhle chvíle si nejvíc užívala. Navíc Mirka běhala někde po venku, takže božský klid. Užívala si to ničím nerušené ticho, ale přesto musela vstát. To by nešlo - po celej den ležet v posteli - a o prázdninách!
Jak se tak snažila vyhrabat ven z postele, myslela na své včerejší rozhodnutí - že už se nebude podřizovat. Začala tedy promýšlet plán útoku...
Připadala si jako malá puberťačka a ještě směšnější bylo, že z toho měla radost.
"Konečně bude něco podle mě," uvažovala. Vzepře se všem pravidlům a příkazům matky. Bude dělat, co sama uzná za vhodné. A začne hned...

A jako na protest se jediným ladným pohybem zvedla a otevřela skříň, odkud po chvíli hledání a přehrabování vytáhla otlučenou lepenkovou krabici... Krabici s nápisem Top Mark...
Spokojena sama se sebou pak čekala, až se matka vrátí, zatímco líně vyfukovala dokonalé kroužky. Matka už měla přijít každým okamžikem.. A Lucka moc dobře věděla, jak ji vyprovokovat.

"Už to začínáš přehánět," krotila ji ta zodpovědnější část osobnosti, ale vzápětí byla umlčena tou druhou Lucií. Tou, která se právě hlásila o své místo na slunci...