Před pár dny se mi zdál sen. Sen? Spíše noční můra. Miluju noční můry, a tak byste řekli, že sem píšu tenhle se, kvůli tomu, že se mi zalíbil, ale je to jinak.
Šla jsem společně s matkou a mojí sestrou (Dark Butterfly) po cestě. Vlastně to byla silnice. Nevěděla jsem, kam jdeme, ale matka to evidentně věděla, jenom ségra se chovala jako duchem nepřítomná. Zajímalo mě, kam to vlastně jdeme?? Nezeptala jsem se. Kolem nás se míhala pole a my šli pořád dál a dál. Najednou matka promluvila: "Mám řešení na všechny naše problémy."Udiveně sem se na ni podívala: "A kam teda deme??" "Uvidíš, až tam budem, tak uvidíš." opdověděla a šla dál. Asi po chvíli nám řela, že se stěhujeme do domu bez oken, bez dvěří, že tam budeme žít do smrti. Nevyjdeme ani před něj, ani na dvorek...celý náš život bude jedna místnost + hajzl. Pomalu sem si začínala uvědomovat, že tu není táta. "A co táta? Ten tam taky bude?" "Ne. To on je náš problém. Toho už nikdy neuvidíš." pronesla, jako by pronášela úplně banální věc. Došli jsme k domu a u něj čekal jeden chlap. Vypadal jako bezdomovec. Máma k němu došla: "Tak sme tady, jdeme se zapsat." Já jsem to nechápala: "Mami! A co táta?? Já se s ním chci rozloučit!" Upřelyse na mě dva rozzlobené pohledy. Rozbrečela jsem se, ale ani to je neobměkčilo. Zřízenec se začal pomalu ke mně blížit...a tak jsem se bez rozmyslu rozběhla. Běžela jsem přes "gaučové" pole a poslední, co jsem zaslechla, bylo: "Hlavně ať se neschová za ty pohovky!!" To vykřikla matka. V té chvíli jsem ji tak nenáviděla, ale neměla jsem v úvahu se schovat jako vyděšená myš a nechat se jen tak najít...prostě jsem běžela, co mi síly stačily a jediným mým cílem bylo vidět tátu!

...probudila jsem se...došlo mi, že tátu nechci nikdy ztratit...

to mi sem přispěla svou "troškou do mlýna" ségra... její sny jsou dost psycho...:))