Část první: Začátek 1/2

10. prosince 2008 v 4:03 | Dark Butterfly |  Jít Dál...

Ráno se mi nechce vstávat. Kolik je hodin? Zaspím a do školy doběhnu na poslední chvíli. Moje kamarádka Dominika na mne už čeká v šatně a nadává, kde jsem tak dlouho.
"To je dost, že jsi se taky uráčila přijít. Máš štěstí, že jsem se na tebe nevykašlala." hučí do mě celou cestu do třídy.
"No, no. Zase se toho tolik nestalo, ne?" snažím jsem se ji nějak uklidnit. Ovšem fakt je, že poslední dobou chodím do školy čím dál tím později.
"Hm..." zabručí na souhlas a vstoupíme do třídy.
Učitelka Nováková tady ještě není. Ale u ní je typické, že i po zvonění ještě vysedává někde ve sborovně a klábosí s ostatními. Nováková je totiž neskutečně vlezlá drbna. Nikdo z celé školy toho neví tolik, co ona. I při hodinách špicluje uši, celá dychtivá nových drbů. A když si nedáte pozor na jazyk, za chvíli to ví téměř celá škola... Ale nemyslete si, že máme na práci jen drbat ostatní. Jako maturitnímu ročníku osmiletého gymnázia nám dávají doslova zabrat...

"Ty, Mariko, nedáš mi opsat úkol z frániny?" vytrhne mě z úvah Domča. "Nějak jsem to nepochopila." Já taky ne, chce se mi odpovědět. Očividně se už přestala zlobit.
"Nechceš toho nějak moc, po té scéně v šatně?" Schválně přeháním, ale pak pro něj zalovím v tašce.
"Ha ha. Vtipný," ocení mou snahu Dominika. No jo, ale kde je ten úkol? Jasně si vzpomínám, že jsem ho včera psala...
"Tak co? Máš ho?" Začíná být nervózní, ostatně já už taky. Moc času nám nezbývá.
"Promiň. Nemám. Asi zůstal ležet doma na stole," odpovím. Chudák Domča - zase schytá další kouli. Její rodiče si totiž na vzdělání hodně zakládají a i trojka je pro ně doslova pohromou. Je mi jí v tu chvíli opravdu líto...

Špatná nálada se nás drží po celý zbytek vyučování. K pětce z francouzštiny mi přibyde ještě jedna z matiky. Tu fakt nepobírám... Až při cestě domů dostanou věci jiný spád. Zapípá mi mobil, že přišla esemeska:

Pohni kostrou, Mariko. Kde se pořád couráš? Chtěli jsme přece vyřešit tu dovolenou. Inka.

Inka je moje mladší ztřeštěná sestra. Jmenuje se Ingrid. Pořád na mně vymýšlí samé sabotáže, ale stejně bych ji za nikoho jiného nevyměnila. Alespoň myslím. A co se týče té dovolené, tak tu naši plánují přibližně od léta a pořád si ne a ne udělat trochu času. I když, no, kdo ví, jak to nakonec dopadne. Od rána do večera se totiž hádají a nejednou už přemýšleli o rozvodu. Ale co, stejně se už nemůžu dočkat. Bleskurychle tedy Ince odepíšu:

Nenapínej mě a vyklop to - kam se vůbec jede?

No - a nic. Prostě neodepíše. Sakra, to už zase nemá kredit nebo mě chce naštvat? To druhé by mně ani nepřekvapilo...
"Tak co? Těšíš se?" zajímá se Domča.
"To víš, že jo. Ale záleží na tom, kam nakonec pojedem. Táta říkal něco v tom smyslu, že by chtěl někam do hor na lyže a tak...." vysvětluju jí otráveně. " - a já hory zrovna nemusím."
"Vždyť hory taky nejsou špatný," zasní se má kamarádka. "To já bych jela hned. Těch borců na snowboardech..."
"Každej na to má holt jinej názor," končím naši debatu. "Uvidíme se, jo? Stejně už budu muset, nebo se Inka zjančí. Zítra to proberem. Měj se."
"Hele, jen to nesváděj na Inku. Přiznej si to - nemůžeš se dočkat, až mně budeš mít z krku," směje se Domča. Nicméně se také otočí na podpatku a pospíchá domů.

"No to je doba!" utrhne se na mě hned ve dveřích ségra. "Psala jsem ti už před hodinou... A teď do obýváku, mamka mi nechce nic říct."
"Proč by to měla říkat zrovna tobě?" nedá mi, abych si do ní nerýpla.
"Čeká se jen na tebe," přejde mou poznamku a pokračuje: "Vůbec to nechápu. Jako by ses měla zbláznit, kdyby ses to dozvěděla o něco dýl...!"
"Můžu tě o něco poprosit? Mlč prosímtě. Aspoň na chvíli..." prosím ji. Inka na mně udělá vulgární gesto, ale nakonec zmlkne.

"Čau, tak jsem tady!" Do obýváku se přiřítím jako velká voda a očekávám další námitky, ale rodiče nad tím jenom mávnou rokou a mamka spustí:
"Konečně jsme se tady s tatínkem dohodli..." významně na něj mrkne a pokračuje: " Pojedeme na Vánoce do Špindlu. Dlouho jsme nebyli nikde lyžovat a ...No nekoukej na mě takhle, Mariko. Sice jsem byla taky pro to, abychom jeli zase k Jadranu, ale tatínek má pravdu - jezdíme tam každej rok. Třeba příště," dodá, když vidí moji reakci.
"No tak, ségra," ozve se Inka. "Aspoň se konečně naučíš lyžovat..!"
Skvělý! Už se vidím, jak lyžuju. To už si rovnou můžu vzít boby, vyjde to nastejno. Když jsem totiž naposledy stála lyžích (v sedmé třídě a zrovna jsem se to učila), zlomila jsem si nohu. Naštvaně tedy třísknu dvěřmi - pro jednou se ze mě zase stává rozmazlenej spratek, jak mi ke své radosti často připomíná táta. Dneska by mi to bylo jedno. Ať si říkaj, co chtěj! Jdu si lehnout, vzteky nemůžu myslet na nic jinýho. Jenže stejně usínám až pozdě v noci...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dark Butterfly Dark Butterfly | Web | 10. prosince 2008 v 4:06 | Reagovat

ten začátek je divnej...

2 Dolores Dolores | Web | 10. prosince 2008 v 14:21 | Reagovat

vcera som to tu nasla cele a som si to precitala ..

je to naozaj podarene :))) gratulujem :D :)

3 Dark Butterfly Dark Butterfly | Web | 10. prosince 2008 v 16:49 | Reagovat

díky...xD

4 suave_angel suave_angel | Web | 10. prosince 2008 v 19:19 | Reagovat

je to podarene, opravdu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama