Část druhá: Den za dnem 2/2

12. prosince 2008 v 8:32 | Dark Butterfly |  Jít Dál...

Budou to tři týdny, co mě propustili z nemocnice. Naštěstí jsem měla jen větší otřes mozku, nic víc. Všichni říkají, že je to zázrak... Nic víc, opakuji hořce. JEN jsem ztratila celou svou rodinu!! Teta Monika si mně vzala k sobě, ale nemluví, jen chodí po domě a pláče. Já ne. Mám pocit, že na víc slz už nemám. Celé dny trávím v posteli ve svém novém pokoji a přemýšlím. O všem a přesto o ničem. Stýská se mi a přitom vím, že se už nikdo z nich nevrátí. Nepřijde a neřekne: "Apríl! Promiň, že jsme si z tebe takhle krutě vystřelili. Teď už budeme navždycky jenom spolu!" jak jsem si to v prvních dnech snažila vtlouct do hlavy. Chvílemi mám pocit, že se z toho zblázním. Další bolest už nesnesu. Další ne. Dost!
"Mariko, pojď se najíst." ozve se náhle. Ani jsem si nevšimla, že teta vstoupila do pokoje.
"Promiň nemám hlad," odpovím jí a chci se otočit zpět ke zdi -
"Musíš přece něco jíst. Jsi strašně pohublá. Od té doby, co..." na chvíli se odmlčí a lapá po dechu, "vždyť skoro nic nejíš." Snaží se mně marně přesvědčit. Marně. Nechci.
"Nechci! Slyšíš? Nemám hlad, nechci.. já.. Prosím tě, promiň. Nechtěla jsem na tebe křičet..." dostanu ze sebe a rozbrečím se nanovo. Teta mě jen mlčky stiskne v náručí a zmizí z pokoje...

V noci se mi zdá sen. Je to stále stejný sen. Nebo spíše noční můra. Jedeme znovu na dovolenou...
Sedím na svém místě vzadu a předstírám spánek. Inka vedle mě podřimuje a mamka s taťkou se vpředu dohadují o tom, kudy vlastně mají jet. Idylka se mění ve chvíli, kdy se probudí Inka. Všichni se jako na povel otočí na mně, vyčítavě si mě měří. A nejhorší na tom je, že nic neříkají. Mlčí. Mlčí a ve vzduchu visí ta němá výčitka:
"Můžeš za to ty. Je to tvoje vina!"
"Prosím. Tohle ne," snažím se bránit. "Vždyť za to nemůžu. Nikdo za to nemůže..." Nevěří mi, úplně to na nich vidím...
"To TY jsi ta, co přežila...!"ozve se nečekaně.. Zmateně se rozhlížím, pátrám po tom, kdo to řekl...
A najednou jsem tu úplně sama. Ach ne! Auto se smykem řítí z cesty. Znovu prožívám ony poslední okamžiky do nehody, než...

PRÁSK!! Probudím se... Jsem zpocená, celá se třesu. V tomto okamžiku končí všechny mé sny. Sakra, na tohle nemám.. Jak dlouho to ještě budu muset snášet?! Pořád slyším v hlavě ta slova:
"Můžeš za to ty. Je to tvoje vina! To TY jsi přežila!!"
Spát už nejdu, bojím se, že by se sen vrátil.. A potom nemám poslouchat, že jsem celá pohublá, když v noci nespím.
Z nočního stolku tedy vytáhnu fotoalbum. Jsou tu fotky od mého narození až doteď. Doteď.. Ne - přikazuju si, nesmíš na to myslet. Vzpomínej jen na ty hezký chvilky, co jsme spolu zažili. Na to, když jsem šla poprvé do školy. Na to, kdy mě táta učil jezdit na kole. Dostala jsem ho tenkrát k narozeninám a všichni se mi smáli, že je na mě moc velké...
Do očí se mi zase derou slzy, mám na krajíčku. Raději album odložím a jdu se napít dolů do kuchyně. Cestou mi pohled uteče směrem k zrcadlu. Panebože! Málem bych se nebyla poznala... Jak jsem se stačila za pouhý měsíc tak změnit? Dívám se na cizí bledou holku s velkýma, pláčem opuchlýma očima a ztrhanými rysy. Připomínám spíš přízrak...

Den za dnem se to horší. Teď už teta nemluví vůbec. Úplně se do sebe uzavřela a já k tomu taky nemám daleko. Už nemůžu, nedá se to vydržet. Noční můry, samota, to věčný ticho a čtyři holé bílé zdi kolem. Z postele vylezu, jen když jdu na záchod nebo k jídlu. A všem je to jedno...

Do školy jsem zatím nenastoupila a ani to v nejbližší době neplánuju. Nikdo z nich si na mě ani v nejmenším nevzpomněl. Nikdo nepřišel. Domča taky ne. A to bylo pořád, jaký jsme velký kamarádky. Hovno jsme! ...a ne kamarádky... Nemám nikoho - každej na mě sere... Ztratila jsem důvod žít...

Přemýšlím, jak se může člověk tak radikálně ze dne na den změnit. Změnit v myšlení, chování...v pohledu na svět. Nevím. Nevadí. Pořád si říkám - ještě jeden den, vydržet alespoň jeden další den na tomhle hnusným světě..." A je to čím dál tím těžší a těžší... Pomalu umírám... Jistě, řeknete si - vždyť je živá, tak co to plácá? Ale já umírám - umírám od té chvíle, co mě všichni oputili. Co mi neřekli ani to jediný: "Sbohem..."
V mysli mi tone jediná otázka: Je umírání těžké? Protože já se už rozhodla. Než tenhle život, to raděj žádnej... Včera odvezli tetu na psychiatrii, nedovolím, aby nakonec odvezli i mě... Přestala vnímat okolí, přestala jíst... Za mnou chodí akorát paní odvedle zkontrolovat vždy, jestli něco nepotřebuju.
"Ne, nic." odpovím jí pokaždé a ona raději odejde. Co by tu taky dělala? S troskou... Protože to přesně já jsem. Troska. Nic jinýho už nezbylo z tý rozmazlený bezstarostný holky před Vánoci. Ta už není. Zemřela... Ani já už tu dlouho nebudu...

Bolí to - umřít? Je tak snadné přervat něčí život, říkám si, když si jednoho dne k večeru hraju ve vaně se žiletkou. Stačí jedno říznutí... jedno jediné říznutí a je to... Cítím život odtékající pryč z mého těla... Voda se barví do růžova... Po chvíli se přidává oheň v ráně na zápěstí a podivná tupá ospalost... Přesto jsem klidná... Tak takové to je - uvědomuji si, než upadnu do bezvědomí..
"Sbohem. Sbohem hnusný světe...!"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eva* Eva* | Web | 12. prosince 2008 v 12:37 | Reagovat

Co na to říct?  Já jen doufám, že to  není z tvého života, protože píšeš tak krásně a opravdově...Nic o tobě nevím, jen to, že máš obrovský talent na psaní.

2 Dark Butterfly Dark Butterfly | Web | 12. prosince 2008 v 13:00 | Reagovat

...ne, z mého života to opravdu není, to bych pak neseděla doma, ale na psychiatrii...

ale v té době jsem prožívala jedno z období, kdy jsem měla problémy v rodině (nebo jsem si to alespoň myslela - pak to bylo totiž stokrát horší...)... takže jsem se do postavy Mariky dokázala vžít...

a s tím "talentem" bych to nepřeháněla... je tu spousta jiných lidí, kteří píšou líp než já...:) tohle jsou jen mé pocity a myšlenky, vložené do fiktivního příběhu...

3 Eva* Eva* | Web | 12. prosince 2008 v 21:42 | Reagovat

Tak o těch lidech nic nevím, kam zabloudím, všude vidím jen skopírované články, bleskovky a pod..

Věřím, že když si člověk prožije hodně špatného, dokáže pak  psát úplně jinak, asi jako ty.... Zažila  jsem za svůj dlouhý život opravdu spíš jen to špatné. Dost mě to poznameno, ale vypsat se z toho nedovedu. To spíš popadnu foťák...Mám pocit, že celý můj život byl a je jeden velký omyl a o tom se u mne na blogu psát bojím.

4 Dark Butterfly Dark Butterfly | Web | 12. prosince 2008 v 22:09 | Reagovat

já si zase nějakou dobu psala deník - ale nebylo to ono... sice můžeš napsat cokoliv a máš jistotu, že se to nedostane dál, ale tady na blogu je to jiný... deník ti neporadí, ani tě nepodrží...

A s tím, že si to může přečíst někdo nepovolanej, tak s tím se už počítat musí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama