Prosinec 2008

Silvestr;)

31. prosince 2008 v 15:47 | Dark Butterfly |  O ničem
Rok se s rokem zase sešel... - a máme tu silvestr...:)

Takže já vám všem, co sem chodíte, přeju do Nového roku plno pohody, inspirace, štěstí... a všeho, co vůbec můžu přát:))
Ať se tu zase za rok sejdem:))




Nečekaně... Twilight;)

30. prosince 2008 v 19:00 | Dark Butterfly |  Recenze
Když se řekne Twilight...:)

No, ani já nesmím opomenout a nic o něm nenapsat......
Vím sice, že jsou toho už plný blogy (docela nuda, co?), ale prostě jsem nemohla odolat:) Původně jsem se na něj chtěla vydat se ségrou (vidíš, ségra - dokonce bych za tebe zaplatila lístky), ale pak z toho nějak sešlo a já na čas zapomněla... Nakopnul mě až Peťulčin článek a já si Twilight stáhla a.......... "ačkoliv tyhle předlouhý popcornový slaďáky už z principu nesnáším, totálně mě dostal!! ;)"
Každopádně mám v plánu si co nejdřív půjčit v knihovně knížky a přečíst si to - knížka je přeci jen většinou lepší..:)

Je to prostě úchvatný... od začátku do konce:) No dobře - možná je to trochu moc romantický a přeslazený, ale v tomhle filmu mi to ani nevadí... Jinak o ději se rozepisovat asi nemá cenu - najde se ještě vůbec někdo, kdo o něm neslyšel???
Tak aspoň ve zkratce - je to jednoduchý:
Holka potká kluka a zamilujou se do sebe - až potud celkem běžný:) jenže ten kluk je upír, což už trošku problém je - co kdyby na ni dostal chuť, že? Pak přichází to období idylky, spojený se seznamováním s rodinami obou aktérů, načež se na scéně objevují ti "zlí" a z romantické pohodičky se dostáváme až k akčnímu thrileru... (Moc srozumitelný to není - mohla jsem to vystihnout líp:) )

Takže sem přidávám už jen pár fotek... - a těm, co Twilight ještě neviděli, nebo to mají v nejbližší době v plánu vzkážu jen: "Mrkněte se na to;) Nemá to chybu..."





(škoda ho - proč ti zlí musí vždycky umřít???)


Zachraňte Ježíška!!!

23. prosince 2008 v 16:29 | Dark Butterfly |  O ničem
Lidi!!! zachraňte Ježíška!!!!

Pro ty, kdo ještě o této petici neslyšeli, na poslední chvíli sem přidávám odkaz.... co kdybyste chtěli podepsat, že jo???
Na účast na protestu proti Santovi a podobným příšernostem, konaném v Praze 19.12.2008 je sice pozdě (škoda, kdybych o něm věděla dřív, tak jsem jela...), ale přesto můžeme toto hnutí podpořit i dnes...

A teď už opravdu do práce:) pořád se někde vykecávám a stromeček potřebuje ustrojit... Takže užijte si všichni zířejší večer - já se snad stavím do konce prázdnin.:)
ahoooooooj:))

Z trošku jinýho soudku: Arch Enemy

23. prosince 2008 v 14:38 | Dark Butterfly |  Music
Pokud i vám začínají ty neustále dokola omílaný koledy lézt na mozek jako mě, mám tady menší odreagování - já už to potřebuju:)
Sice je Štědrej den až zítra, ale mamka to trochu přehání... celej den je jak uzlíček nervů - nic nestíhá, nic nezvládá - a všechno si moc bere...

Takže tady jsou ty slibovaný Arch Enemy - Nemesis:)


P.S. hlavně žádnej stres:))

Ten vánoční čas...

21. prosince 2008 v 15:51 | Dark Butterfly |  O ničem
Ahooooooooooj!!!!

zdravím všechny, co sem chodíte... ztracené duše i padlé anděly (že, Fallen?)... i ty, co jsou zde poprvé...:)

Zase uběhl rok a jsou tu Vánoce... Svátky míru a pohody:) i když, no... - pohody??? Jak se to vezme:) Když si odmyslím ten strašnej binec doma při uklízení, kdy byl větší nepořádek, než kdybych to tam nechala bejt tak, jak to bylo, neustále se opakující běhání po nákupech a shánění dárků na poslední chvíli (proč jen jsem nezačala dřív??) a hlavně to, že letos zima stávkuje a sníh ne a ne napadnout, pak bych řekla ano - i svátky pohody..:))

No, vlastně ještě jedno velké ALE: Vánoční praxe studentů střední zahradnické školy...:( To bych pak vždycky vraždila... Nejen, že se skoro nikdo ten poslední týden neučí, ale my jsme jeli jak ve fabrice u pásu... Na poslední chvíli připravit výstavu, dodělat fakt hafo výrobků do prodeje, vyzdobit školu k nepoznání... a spoustu dalších strastiplnejch, ovšem boužel nutnejch záležitostí... a to k tomu nepočítám fakt, že jsem byla ve škole ještě včera - v sobotu...:( Od druhých ročníků vejš totiž máme rozdělené i víkendové služby - vodíme rodiče s dětmi po internátech atd... Připadám si jako vyždímaná... na co všechno se ti lidé dokážou zeptat...??? :))

Ale to odbočuju:)))
I přes tohle všechno prostě Vánoce miluju... každej rok sice nadávám, když mamka koupí smrček místo nějakého bezpečnějšího stromku, protože smrček je sice hezkej na koukání, ale zdobit ho budu zase jenom já...:) Prostě miluju tu atmosféru - koledy, světla svic, sníh.... bramborovej salát.... a vanilkový rohlíčky:))
Sakra - pořád kecám samí nesmysly....

Původně jsem Vám všem chtěla jen jednoduše popřát krásné Vánoce a šťastný Nový rok, než jsem tu začala takhle nesmyslně blábolit....
takže abych to napravila:

KRÁSNÉ VÁNOCE A ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK...!!!

vaše (ukecaná) Dark Butterfly:)

Promiňte... potřebuju se jen vykecat...

17. prosince 2008 v 22:51 | Dark Butterfly |  O ničem
Já vím - včera jsem se v článku Jedno velké PROMIŇ omlouvala jedné velice blízké osůbce (a naštěstí úspěšně), jenže - co bylo včera - není dnes... Bohužel...
Dnes bych se musela omluvit všem. A nejhorší je, že bych nevěděla, za co...

Ve škole jsem si trochu zkomplikovala život a pošramotila pověst u učitelů, to přiznávám... Těch komplikací, které se mi nehodí, je víc (vždyť letos maturuju), ale aby se kvůli tomu na mě všichni vykašlali (kromě tebe, Fallen, samozřejmě), to už je na mě trochu moc... Kamarádů, myslím těch opravdových, nemám moc, to vím (spíš jsou kolem mě samí známí), ale ani u těch si už nejsem ničím jistá.
Místo opory u nich nacházím jen pohrdání a výsměch a nevím, jak dál. Všechno okolo - všechny ty jistoty dřívějška - se mi hroutí a není tu nikdo, kdo by se mi snažil porozumět - místo, aby soudil...
Strašně ráda bych s tím něco udělala, snažila bych se najít nějaké řešení, jak z téhle situace vybruslit, jenže mě nic nenapadá...
Odevšad slyším, že už jsem dospělá, že bych si měla umět poradit, něco s tím udělat nebo alespoň jít za učiteli a říct jim, jak na tom jsem - a já vím, že v tom mají pravdu, ale jak si to vlastně představujou?
Není to tak jednoduchý... Existuje přece rčení: Lehko se to řekne, ale hůř udělá... Ale oni mě vůbec neposlouchají a vzápětí slyším, že každej má problémy, ať nejsem tak naivní a fůru dalších věcí a výrazů, které tady nemůžu rozepsat, pokud nechci být sprostá...
A já se ptám...: Copak jsem opravdu takovej sobec, jak říkaj? Copak opravdu myslím jen a jen na sebe???


Jedno velké PROMIŇ

16. prosince 2008 v 20:52 | Dark Butterfly |  Jaa
Spřízněných duší a lidí, na které se člověk může za každé situace spolehnout, nemáme za život mnoho... A kolikrát si jich nevážíme tolik, kolik by si zasloužili. To většinou přijde až potom, co je ztratíme:( Bohužel...

Tímto bych se tedy chtěla omluvit jedné takové osůbce za všechno, co jsem jí v poslední době řekla a co jsem jí provedla - ať už to bylo úmyslně nebo ne...
Takže ještě jednou... Promiň, Fallen... Znáš mě a snad víš, že ne vše, co řeknu, myslím taky vážně... Nechci zbytečně ubližovat lidem, na kterých mi záleží...

Fallen, dušička má spřízněná

P.S. Doufám, že mě za tu fotku nezabiješ:)

Děti noci

14. prosince 2008 v 0:42 | Dark Butterfly |  Spisovatelskej koutek
Tančíme bosé,
oděni v temnotu,
ve vlahé rose
- my, děti noci...

Tančíme tiše,
a v pomalém rytmu,
je nám všem blaze
- nám, dětem noci...

Tančíme krásně,
zakoušíme samotu,
ztraceni v mlze
- my, děti noci...


Zaujalo mě...

13. prosince 2008 v 15:38 | Dark Butterfly |  Music
Ahoj lidi!!!

Sice nemám moc ráda remix a podobný úpravy v hudbě naprosto nesnáším, ale tohle mě fakt dostalo... Jde o zremixovanou "Vltavu" od Michaela Hejče a DJ Michaela Buriana...


Jsem docela zvědavá, co vy na to... jestli i vás zaujme...:) Nikdy by mě totiž nenapadlo, že dám na blog něco takovýho... To fakt je mimo můj styl...:))

Michael Hejč (*1983)


Část třetí: Jít dál...

12. prosince 2008 v 21:02 | Dark Butterfly |  Jít Dál...
Tak konečně jsme dospěli až k závěrečné čáti této povídky... Já vím, bylo to trošku dlouhý, ale snad se to dalo přežít... Doufám...:)


"Jak ti je?" ozve se náhle hlas. Cože? Otevřu oči a nevěřícně se rozhlížím kolem. Všude je takový mír a klid a přesto to nedokážu úplně popsat. Ležím na louce plné květin...
"To je sen?" zeptám se. Nedokážu pochopit, jak jsem se sem dostala.
"Podle toho, co si představíš pod pojmem sen," ozve se tentokrát z bezprostřední blízkosti. Vedle mne sedí zvláštní dítě. Holčička. A když říkám zvláštní, nepřeháním. Vzhledově totiž vypadá tak na pět šest let, ale stačí se jí podívat do očí, do té nesmírné hloubky, a člověk hned pozná, že je mnohem starší... Čiší z nich moudrost, zkušenosti a pochopení... Holčička se usmívá a já mám najednou pocit, že musím také. Bez důvodu, jen tak. Takhle by to mohlo být napořád, říkám si. Sedět tu s tímhle děvčátkem, smát se a být šťastná. Snít si svůj sen... Navěky...

"Proč tu vlastně jsem?" napadne mě se zeptat. Odněkud z dáli se ozývá líbezná píseň a prostupuje vším kolem nás.
"Aby jsi se rozhodla," odpoví děvčátko a po chvíli dodá: "Aby jsi se rozhodla, jestli se vrátíš zpět nebo půjdeš dál..."
"Tomu nerozumím... Kam dál? Kde to jsem... A vůbec - kdo jsi ty?" Zmateně blábolím. Holčička mě dál klidně pozoruje a nepřestává se usmívat...
"Na to musíš přijít sama. Nechtěla jsi dál žít. Stalo se, co se mělo stát... A teď jsi tady. Nic jiného vědět nepotřebuješ... Je to na tobě, jak se rozhodneš..." Další úsměv. Ta nekonečná hloubka modrých očí. Jako oceán, napadne mě.
Přemýšlím...Vybavuji si události předtím. Všechen ten smutek, zoufalství a samotu... Koupelnu s pomalu se barvící vodou... Úlevu a klid, s jakým jsem očekávala příchod blížící se Smrti s doširoka otevřenou náručí. A v tu chvíli jsem se rozhodla... I holčička pochopila, znovu se usmála a pak se rozplynula, jakoby nikdy nebyla... Nepřekvapilo mě to, najednou jsem věděla, co mám dělat. Rozevřela jsem křídla a vzlétla. Letěla jsem vstříc té líbezné hudbě... Rozhodla jsem se JÍT DÁL...

...není většího zázraku, než naděje...


Část druhá: Den za dnem 2/2

12. prosince 2008 v 8:32 | Dark Butterfly |  Jít Dál...

Budou to tři týdny, co mě propustili z nemocnice. Naštěstí jsem měla jen větší otřes mozku, nic víc. Všichni říkají, že je to zázrak... Nic víc, opakuji hořce. JEN jsem ztratila celou svou rodinu!! Teta Monika si mně vzala k sobě, ale nemluví, jen chodí po domě a pláče. Já ne. Mám pocit, že na víc slz už nemám. Celé dny trávím v posteli ve svém novém pokoji a přemýšlím. O všem a přesto o ničem. Stýská se mi a přitom vím, že se už nikdo z nich nevrátí. Nepřijde a neřekne: "Apríl! Promiň, že jsme si z tebe takhle krutě vystřelili. Teď už budeme navždycky jenom spolu!" jak jsem si to v prvních dnech snažila vtlouct do hlavy. Chvílemi mám pocit, že se z toho zblázním. Další bolest už nesnesu. Další ne. Dost!
"Mariko, pojď se najíst." ozve se náhle. Ani jsem si nevšimla, že teta vstoupila do pokoje.
"Promiň nemám hlad," odpovím jí a chci se otočit zpět ke zdi -
"Musíš přece něco jíst. Jsi strašně pohublá. Od té doby, co..." na chvíli se odmlčí a lapá po dechu, "vždyť skoro nic nejíš." Snaží se mně marně přesvědčit. Marně. Nechci.
"Nechci! Slyšíš? Nemám hlad, nechci.. já.. Prosím tě, promiň. Nechtěla jsem na tebe křičet..." dostanu ze sebe a rozbrečím se nanovo. Teta mě jen mlčky stiskne v náručí a zmizí z pokoje...

V noci se mi zdá sen. Je to stále stejný sen. Nebo spíše noční můra. Jedeme znovu na dovolenou...
Sedím na svém místě vzadu a předstírám spánek. Inka vedle mě podřimuje a mamka s taťkou se vpředu dohadují o tom, kudy vlastně mají jet. Idylka se mění ve chvíli, kdy se probudí Inka. Všichni se jako na povel otočí na mně, vyčítavě si mě měří. A nejhorší na tom je, že nic neříkají. Mlčí. Mlčí a ve vzduchu visí ta němá výčitka:
"Můžeš za to ty. Je to tvoje vina!"
"Prosím. Tohle ne," snažím se bránit. "Vždyť za to nemůžu. Nikdo za to nemůže..." Nevěří mi, úplně to na nich vidím...
"To TY jsi ta, co přežila...!"ozve se nečekaně.. Zmateně se rozhlížím, pátrám po tom, kdo to řekl...
A najednou jsem tu úplně sama. Ach ne! Auto se smykem řítí z cesty. Znovu prožívám ony poslední okamžiky do nehody, než...

PRÁSK!! Probudím se... Jsem zpocená, celá se třesu. V tomto okamžiku končí všechny mé sny. Sakra, na tohle nemám.. Jak dlouho to ještě budu muset snášet?! Pořád slyším v hlavě ta slova:
"Můžeš za to ty. Je to tvoje vina! To TY jsi přežila!!"
Spát už nejdu, bojím se, že by se sen vrátil.. A potom nemám poslouchat, že jsem celá pohublá, když v noci nespím.
Z nočního stolku tedy vytáhnu fotoalbum. Jsou tu fotky od mého narození až doteď. Doteď.. Ne - přikazuju si, nesmíš na to myslet. Vzpomínej jen na ty hezký chvilky, co jsme spolu zažili. Na to, když jsem šla poprvé do školy. Na to, kdy mě táta učil jezdit na kole. Dostala jsem ho tenkrát k narozeninám a všichni se mi smáli, že je na mě moc velké...
Do očí se mi zase derou slzy, mám na krajíčku. Raději album odložím a jdu se napít dolů do kuchyně. Cestou mi pohled uteče směrem k zrcadlu. Panebože! Málem bych se nebyla poznala... Jak jsem se stačila za pouhý měsíc tak změnit? Dívám se na cizí bledou holku s velkýma, pláčem opuchlýma očima a ztrhanými rysy. Připomínám spíš přízrak...

Den za dnem se to horší. Teď už teta nemluví vůbec. Úplně se do sebe uzavřela a já k tomu taky nemám daleko. Už nemůžu, nedá se to vydržet. Noční můry, samota, to věčný ticho a čtyři holé bílé zdi kolem. Z postele vylezu, jen když jdu na záchod nebo k jídlu. A všem je to jedno...

Do školy jsem zatím nenastoupila a ani to v nejbližší době neplánuju. Nikdo z nich si na mě ani v nejmenším nevzpomněl. Nikdo nepřišel. Domča taky ne. A to bylo pořád, jaký jsme velký kamarádky. Hovno jsme! ...a ne kamarádky... Nemám nikoho - každej na mě sere... Ztratila jsem důvod žít...

Přemýšlím, jak se může člověk tak radikálně ze dne na den změnit. Změnit v myšlení, chování...v pohledu na svět. Nevím. Nevadí. Pořád si říkám - ještě jeden den, vydržet alespoň jeden další den na tomhle hnusným světě..." A je to čím dál tím těžší a těžší... Pomalu umírám... Jistě, řeknete si - vždyť je živá, tak co to plácá? Ale já umírám - umírám od té chvíle, co mě všichni oputili. Co mi neřekli ani to jediný: "Sbohem..."
V mysli mi tone jediná otázka: Je umírání těžké? Protože já se už rozhodla. Než tenhle život, to raděj žádnej... Včera odvezli tetu na psychiatrii, nedovolím, aby nakonec odvezli i mě... Přestala vnímat okolí, přestala jíst... Za mnou chodí akorát paní odvedle zkontrolovat vždy, jestli něco nepotřebuju.
"Ne, nic." odpovím jí pokaždé a ona raději odejde. Co by tu taky dělala? S troskou... Protože to přesně já jsem. Troska. Nic jinýho už nezbylo z tý rozmazlený bezstarostný holky před Vánoci. Ta už není. Zemřela... Ani já už tu dlouho nebudu...

Bolí to - umřít? Je tak snadné přervat něčí život, říkám si, když si jednoho dne k večeru hraju ve vaně se žiletkou. Stačí jedno říznutí... jedno jediné říznutí a je to... Cítím život odtékající pryč z mého těla... Voda se barví do růžova... Po chvíli se přidává oheň v ráně na zápěstí a podivná tupá ospalost... Přesto jsem klidná... Tak takové to je - uvědomuji si, než upadnu do bezvědomí..
"Sbohem. Sbohem hnusný světe...!"


Část druhá: Den za dnem 1/2

11. prosince 2008 v 10:15 | Dark Butterfly |  Jít Dál...
Tak tady je další část... ale varuju vás, není to nic veselýho...

Kde to jsem? napadne mne, jen co se proberu. Hlava mně bolí jako střep. Pomalu otevírám oči. Bílá. Bílá všude kolem. Všechno je takové zamlžené - stále mám problém zaostřit. Vedle mne se mihne stín.
"Už se probrala," slyším ženský hlas. Neznám ho.
"Bylo na čase. Pojď, necháme ji spát. Už je mimo nebezpečí," odpovídá ten druhý, mužký. Zaslechnu ještě vzdalující se kroky.
Pomalu začínám rozeznávat předměty kolem sebe. Uvědomím si, že jsem v nějakém pokoji, v pokoji s velkými okny. Náhle mne do nosu udeří divný pach. Podivně známý pach. Dezinfekce, uvědomím si, ale to už zase usínám...

Když se poté probudím, je mi už líp. Rozhlížím se kolem. Nemocnice. Tak proto ta dezinfekce. Po chvíli přiběhne sestra a dává mi po lžičkách studený, sladký čaj.
"Jak vám je?" zajímá se. To je ona, ten ženský hlas ze včera. Dívá se na mně velkýma laskavýma očima, čeká, ale já stále neodpovídám. Ne ona - to já se musím na něco zeptat...
"Co tu dělám? Co se stalo?" zeptám se podivně chraplavým hlasem. Sestra jen uhne očima. Když se na mne za okamžik podívá, nadechne se. Skoro to vypadá, že mi chce něco říct, ale nakonec jen zavrtí hlavou a odchází... Snažím se vzpomenout, ale nejde to. Bolí mne hlava...Zoufale potřebuji zjistit, co se stalo. Proč za mnou nikdo nepřjde? Kde jsou všichni?

Ani nevím, jak dlouho už civím do stropu. Sestra tu mezitím byla už několikrát, ale jen proto, aby mi dala léky nebo jíst a pít. Nikdo mi nechce nic říct. Proč? Pořád ty samé otázky. Za chvíli se z toho všeho zblázním.
"Mariko!" uslyším. Podívám se ke dveřím - teta Monika, tátova sestra. Co ta tady dělá? Napadne mne. Tu už jsem léta neviděla.
"Teto!" zvolám. A hned se zarazím. Teta má oči zarudlé od pláče. "Proč brečíš? A kde jsou mamka s tátou?" Teta se posadí na konec postele. Nelíbí se mi výraz, s jakým se na mně dívá.
"Mariko," povídá znovu. "Víš, co se stalo na Boží hod? Pamatuješ se ještě na to?" zeptá se. Boží hod? Chvíli mi trvá, než pochopím, co po mně chce. Najednou jakoby se mi v hlavě rozsvítilo: Dovolená! Jak jsem jen mohla zapomenout??
"Jeli jsme na dovolenou... na hory - je to tak?" ujišťuju se. Teta jen mlčky přikývne a rozbrečí se naplno. V hlavě si přehrávám celou cestu do Špindlu. Celou cestu jsem spala. Probudila mně mamka. Pak se začali s tátou hádat -
" - Panebože!" vykřiknu. "Bouračka. Jsou všichni v pořádku?!" Mám strach. Strašně se bojím. A teta jen stále mlčky pláče. Ne, opakuju si v duchu. To nemůže být pravda. PROSTĚ NEMŮŽE!
"A co Inka? Teto, co je s Inkou? Neříkej mi, že taky...?" nedopovím. Panebože, já nemůžu. Ona opět jen přikývne. "Ty lžeš! Lžeš!! Řekni, že to není pravda... PROSÍM!!" To už křičím naplno.
"Je mi to strašně líto," řekne nakonec, "ale nedalo se už nic dělat. Zemřeli na místě... všichni... Je mi to tak strašně líto, Maričko...Tak strašně líto." opakuje pořád dokola.
Brečím. Brečím a nemůžu tomu uvěřit. To nemůže pochopit nikdo, kdo to nezažil na vlastní kůži. Panebože, co budu dělat? Ve vteřině se mi zhroutil svět...Zhroutil. Jak mi to mohli udělat? Prostě jen tak umřít. Ani se nerozloučit... Popadnu tetu do náručí a brečím a brečím a nemůžu přestat. Jako bych měla vybrečet všechny slzy světa...


Část první: Začátek 2/2

10. prosince 2008 v 16:58 | Dark Butterfly |  Jít Dál...
Za týden - zrovna na Štědrý den - začínám balit. Kdo mi to jen říkal, ať nebalím na postední chvíli? Za boha nemůžu najít ten krásnej švestkově modrej top, kterej jsem si chtěla s sebou vzít, kdybychom někdy vyrazili s Inkou na zábavu. Někdy kolem poledne se přiřítí Inka a když vidí ten bordel v pokojíčku, jenom protočí panenky. Jenže sotva jí padne pohled na má zavazadla, nedá jí to a začne rejpat:
"Jseš teda cvok. Dva kufry, jo?" vysmívá se mi. "To já mám akorát krosnu... Jsem zvědavá, kdo se ti s tím bude tahat." To já taky, napadne mě. Asi bych to měla ještě zvážit...
"Jo, a nezapomeň, že vezeš ještě lyže," neodpustí si.
"Hmm..." zabručím, jako že beru na vědomí a rovnou ji vykážu z pokoje. Ve dveřích se ještě naposledy otočí a povídá:
"Dneska s tebou není rozumná řeč, ségra. Jinak táta ti vzkazuje, že už máš jít k jídlu." A vypadne. Přemýšlím, jestli bych se z toho všeho mohla ještě vycouvat. Kéž by to tak šlo. Na to mě vyruší táta s tím, že jestli nechci mít jídlo jak psí čumák, ať s sebou hodím. Jenže než sejdu dolů do kuchyně, už se zase s mamkou hádaj. To je teda rodina!

"Tak kde to vázne? Jedem!" nahání nás táta do auta. "Jestli chcete přijet ještě dneska, tak sebou hněte!" Víc trpělivosti, mám chuť si rýpnout, ale nechci to riskovat. Na to se mám až moc ráda... S námahou pak dotáhnu oba kufry k autu. Inka měla pravdu, napadne mě. Kam se s tím chci vláčet?
"No Mariko, to ses mi nepochlubila, že jedeš na turné. Já spíš myslel, že lyžovat..." směje se taťka. Už toho vážně začínám mít dost.
"Copak je dneska s tebou? Ty se netěšíš?" zajímá se po chvíli mamka, když už všichni sedíme v autě a taťka startuje. Co by, nechci nikam jet. Chci tu zůstat s Dominikou, chce se mi zakřičet. Všechno je stokrát lepší, než celý týden trapčit někde na lyžích a čekat, až si zpřelámu všechny kosti v těle... A pak, že SPORTEM KU ZDRAVÍ.
"Nic," odpovím jí sladce. Dál se už raději nevyptává a za to jsem jí vděčná.
Inka rovnou vytáhne MP3 přehrávač a přestane vnímat všechny kolem. V tu chvíli jí jen tiše závidím. Abych se tedy vyhnula dalším zbytečným otázkám, předstírám, že spím. Koukat z okna mě stejně nebaví. Navíc je mlha a mrzne až praští. Proti své vůli nakonec doopravdy usínám...

"No tak! Šípková Růženko, vstávej...!" budí mě mamka. Jak dlouho jsem spala? Podívám se na sedadlo vedle - Inka má ještě hlubokou půlnoc.
"Kolik je hodin?" ptám se.
"Bylo jedenáct," mrkne na mně taťka a ukazuje kamsi ven: "Koukni, brzy tam budem."
"A ty se zase dívej na cestu, ty chytrej!" utrhne se na něj mamka. "Je tu padesátka a ty jedeš stovkou...!"
"Řídíš snad ty, nebo já?" nenechá si to líbit...
To snad není možný, oni se budou hádat i tady... Já to nechápu, hašteří se jak báby na trhu. "Nemůžete toho na chvíli nechat - BACHA LEDOVKA!!!" křiknu, ale je pozdě. Táta vytřeští oči, zoufale se snaží brzdit, marně... Mamka křičí. Inka se vzbudí a nechápe... Mezitím se auto smykem řítí z cesty. Slyším zoufalé skřípění brzd, mamčin křik... Prudké škubnutí mě vyhodí ze sedačky - proboha, nemám zapnuté pásy!! Pamatuju se pak už jen na tři věci: NÁRAZ... TICHO... TMU...

Část první: Začátek 1/2

10. prosince 2008 v 4:03 | Dark Butterfly |  Jít Dál...

Ráno se mi nechce vstávat. Kolik je hodin? Zaspím a do školy doběhnu na poslední chvíli. Moje kamarádka Dominika na mne už čeká v šatně a nadává, kde jsem tak dlouho.
"To je dost, že jsi se taky uráčila přijít. Máš štěstí, že jsem se na tebe nevykašlala." hučí do mě celou cestu do třídy.
"No, no. Zase se toho tolik nestalo, ne?" snažím jsem se ji nějak uklidnit. Ovšem fakt je, že poslední dobou chodím do školy čím dál tím později.
"Hm..." zabručí na souhlas a vstoupíme do třídy.
Učitelka Nováková tady ještě není. Ale u ní je typické, že i po zvonění ještě vysedává někde ve sborovně a klábosí s ostatními. Nováková je totiž neskutečně vlezlá drbna. Nikdo z celé školy toho neví tolik, co ona. I při hodinách špicluje uši, celá dychtivá nových drbů. A když si nedáte pozor na jazyk, za chvíli to ví téměř celá škola... Ale nemyslete si, že máme na práci jen drbat ostatní. Jako maturitnímu ročníku osmiletého gymnázia nám dávají doslova zabrat...

"Ty, Mariko, nedáš mi opsat úkol z frániny?" vytrhne mě z úvah Domča. "Nějak jsem to nepochopila." Já taky ne, chce se mi odpovědět. Očividně se už přestala zlobit.
"Nechceš toho nějak moc, po té scéně v šatně?" Schválně přeháním, ale pak pro něj zalovím v tašce.
"Ha ha. Vtipný," ocení mou snahu Dominika. No jo, ale kde je ten úkol? Jasně si vzpomínám, že jsem ho včera psala...
"Tak co? Máš ho?" Začíná být nervózní, ostatně já už taky. Moc času nám nezbývá.
"Promiň. Nemám. Asi zůstal ležet doma na stole," odpovím. Chudák Domča - zase schytá další kouli. Její rodiče si totiž na vzdělání hodně zakládají a i trojka je pro ně doslova pohromou. Je mi jí v tu chvíli opravdu líto...

Špatná nálada se nás drží po celý zbytek vyučování. K pětce z francouzštiny mi přibyde ještě jedna z matiky. Tu fakt nepobírám... Až při cestě domů dostanou věci jiný spád. Zapípá mi mobil, že přišla esemeska:

Pohni kostrou, Mariko. Kde se pořád couráš? Chtěli jsme přece vyřešit tu dovolenou. Inka.

Inka je moje mladší ztřeštěná sestra. Jmenuje se Ingrid. Pořád na mně vymýšlí samé sabotáže, ale stejně bych ji za nikoho jiného nevyměnila. Alespoň myslím. A co se týče té dovolené, tak tu naši plánují přibližně od léta a pořád si ne a ne udělat trochu času. I když, no, kdo ví, jak to nakonec dopadne. Od rána do večera se totiž hádají a nejednou už přemýšleli o rozvodu. Ale co, stejně se už nemůžu dočkat. Bleskurychle tedy Ince odepíšu:

Nenapínej mě a vyklop to - kam se vůbec jede?

No - a nic. Prostě neodepíše. Sakra, to už zase nemá kredit nebo mě chce naštvat? To druhé by mně ani nepřekvapilo...
"Tak co? Těšíš se?" zajímá se Domča.
"To víš, že jo. Ale záleží na tom, kam nakonec pojedem. Táta říkal něco v tom smyslu, že by chtěl někam do hor na lyže a tak...." vysvětluju jí otráveně. " - a já hory zrovna nemusím."
"Vždyť hory taky nejsou špatný," zasní se má kamarádka. "To já bych jela hned. Těch borců na snowboardech..."
"Každej na to má holt jinej názor," končím naši debatu. "Uvidíme se, jo? Stejně už budu muset, nebo se Inka zjančí. Zítra to proberem. Měj se."
"Hele, jen to nesváděj na Inku. Přiznej si to - nemůžeš se dočkat, až mně budeš mít z krku," směje se Domča. Nicméně se také otočí na podpatku a pospíchá domů.

"No to je doba!" utrhne se na mě hned ve dveřích ségra. "Psala jsem ti už před hodinou... A teď do obýváku, mamka mi nechce nic říct."
"Proč by to měla říkat zrovna tobě?" nedá mi, abych si do ní nerýpla.
"Čeká se jen na tebe," přejde mou poznamku a pokračuje: "Vůbec to nechápu. Jako by ses měla zbláznit, kdyby ses to dozvěděla o něco dýl...!"
"Můžu tě o něco poprosit? Mlč prosímtě. Aspoň na chvíli..." prosím ji. Inka na mně udělá vulgární gesto, ale nakonec zmlkne.

"Čau, tak jsem tady!" Do obýváku se přiřítím jako velká voda a očekávám další námitky, ale rodiče nad tím jenom mávnou rokou a mamka spustí:
"Konečně jsme se tady s tatínkem dohodli..." významně na něj mrkne a pokračuje: " Pojedeme na Vánoce do Špindlu. Dlouho jsme nebyli nikde lyžovat a ...No nekoukej na mě takhle, Mariko. Sice jsem byla taky pro to, abychom jeli zase k Jadranu, ale tatínek má pravdu - jezdíme tam každej rok. Třeba příště," dodá, když vidí moji reakci.
"No tak, ségra," ozve se Inka. "Aspoň se konečně naučíš lyžovat..!"
Skvělý! Už se vidím, jak lyžuju. To už si rovnou můžu vzít boby, vyjde to nastejno. Když jsem totiž naposledy stála lyžích (v sedmé třídě a zrovna jsem se to učila), zlomila jsem si nohu. Naštvaně tedy třísknu dvěřmi - pro jednou se ze mě zase stává rozmazlenej spratek, jak mi ke své radosti často připomíná táta. Dneska by mi to bylo jedno. Ať si říkaj, co chtěj! Jdu si lehnout, vzteky nemůžu myslet na nic jinýho. Jenže stejně usínám až pozdě v noci...

Představuji povídku...

9. prosince 2008 v 22:31 | Dark Butterfly |  Jít Dál...
Ahoj lidi...
Představuju vám tu svou prvotinu - vůbec první povídku, kterou jsem kdy napsala:) Povídka je rozdělena na tři hlavní části příběhu (některé se pak znovu dělí kvůli délce), znichž každá část je psaná trochu jinou formou vypravování a úvah...

Povídku jsem nazvala Jít dál...
Vypráví příběh Mariky, osmnáctileté rozmazlené dívky, která se souhrou okolností ocitá na pokraji sil... Musí se vyrovnat se ztrátou svých nejbližších, postupně se pod tlakem sebe sama mění, ale boj vypadá předem prohraný... Ovšem jak se to vezme...:))

Prosím vás tedy o notnou dávku trpělivosti... Vždyť nejde o žádné veledílo (a taky není už nejnovější...). Snad se vám to bude líbit...


Dům bez oken, bez dveří a gaučový pole

8. prosince 2008 v 0:50 | Fallen Angel |  Vaše příspěvky...
Před pár dny se mi zdál sen. Sen? Spíše noční můra. Miluju noční můry, a tak byste řekli, že sem píšu tenhle se, kvůli tomu, že se mi zalíbil, ale je to jinak.

Šla jsem společně s matkou a mojí sestrou (Dark Butterfly) po cestě. Vlastně to byla silnice. Nevěděla jsem, kam jdeme, ale matka to evidentně věděla, jenom ségra se chovala jako duchem nepřítomná. Zajímalo mě, kam to vlastně jdeme?? Nezeptala jsem se. Kolem nás se míhala pole a my šli pořád dál a dál. Najednou matka promluvila: "Mám řešení na všechny naše problémy."Udiveně sem se na ni podívala: "A kam teda deme??" "Uvidíš, až tam budem, tak uvidíš." opdověděla a šla dál. Asi po chvíli nám řela, že se stěhujeme do domu bez oken, bez dvěří, že tam budeme žít do smrti. Nevyjdeme ani před něj, ani na dvorek...celý náš život bude jedna místnost + hajzl. Pomalu sem si začínala uvědomovat, že tu není táta. "A co táta? Ten tam taky bude?" "Ne. To on je náš problém. Toho už nikdy neuvidíš." pronesla, jako by pronášela úplně banální věc. Došli jsme k domu a u něj čekal jeden chlap. Vypadal jako bezdomovec. Máma k němu došla: "Tak sme tady, jdeme se zapsat." Já jsem to nechápala: "Mami! A co táta?? Já se s ním chci rozloučit!" Upřelyse na mě dva rozzlobené pohledy. Rozbrečela jsem se, ale ani to je neobměkčilo. Zřízenec se začal pomalu ke mně blížit...a tak jsem se bez rozmyslu rozběhla. Běžela jsem přes "gaučové" pole a poslední, co jsem zaslechla, bylo: "Hlavně ať se neschová za ty pohovky!!" To vykřikla matka. V té chvíli jsem ji tak nenáviděla, ale neměla jsem v úvahu se schovat jako vyděšená myš a nechat se jen tak najít...prostě jsem běžela, co mi síly stačily a jediným mým cílem bylo vidět tátu!




...probudila jsem se...došlo mi, že tátu nechci nikdy ztratit...


Sen o snu

6. prosince 2008 v 0:08 | Dark Butterfly |  Spisovatelskej koutek
Dívám se zpod víček
skleslých únavou
na snovou krajinu,
kam jiní nemohou...

Paní svou tady jsem,
čas nikdo neměří,
navěky zůstat chci
ve světě bez řečí.

Bez řečí, problémů,
ve světě bez chyb,
kde nikdo nekáže,
co dělat mám dřív.

Co dělat mám
a čemu se vyhnout.
Kde nikdo mi nemůže
cokoliv vytknout...

Sním si svůj krásný sen,
nechci se probudit,
najednou bojím se
opustit mír a klid.

Jednou se probudím
- však není vyhnutí.
Líp asi nebude,
ale to nevadí.

...roztáhnu křídla a poletím....


Deník Anne Frankové

5. prosince 2008 v 20:01 | Dark Butterfly |  Obrázky a jiná umění
Ahoj lidi,
začala jsem číst jeden dost zajímavej román... Jmenuje se Deník Anne Frankové. A vřele ho všem doporučuju... Navíc patří k doporučené četbě, což se hodí těm z vás, kdo potřebují mít přehled přečtených titulů k maturitě (jako jsem já) xD...

Pro ty, kteří o něm nikdy neslyšeli, pár slov na vysvětlenou...:
Tato kniha je nefalšovaným deníkem čtrnáctileté židovské dívky (Anne Frankové - nečekaně xD), která se za druhé světové války i s rodinou skrývala v "zadním traktu" jednoho obchodního domu v Amsterdamu. Anne se v deníku svěřuje své imaginární přítelkyni Kitty, které popisuje své zážitky z dob, kdy se v zadním traktu skrývala před gestapem...

V době, kdy spojenecká vojska stanou před německými hranicemi a válka se začíná vyvíjet příznivěji, je však někdo udá holandské nacistické policii - a tak v srpnu roku 1944 vtrhne do zadního traktu "zelená policie" a všechny přítomné pozatýká... Anne je i s Margot transportována do Westerboorku (holandské obdobě Terezína), následně do Osvětimi a nakonec do vyhlazovacího tábora v Bergen-Belsenu, kde onemocní tyfem a v březnu 1945 umírá... Jediné, co po ní zbyde, je malý deník, který je nalezen ve skrýši po odchodu gestapa... Její dopisy Kitty...



Anne Franková


...deník...

...poslední stránka...


Annin pokoj...


Skrytý vchod k zadnímu traktu (za otáčivým regálem)...
Omlouvám se za kvalitu fotek - lepší jsem bohužel nesehnala...:)

zdroj: Deník Anne Frankové (1957 - vydání druhé), Svobodné slovo Melantrich

Judas Priest: Angel

3. prosince 2008 v 19:51 | Dark Butterfly |  Music

Dneska slzy netečou... ale neříkám, že by to nešlo...:)
No jo, nejedna duše už o mě řekla, že jsem jak to počasí...
Chvilku slunce - chvilku déšť...:))