Jedna neobyčejná noc

21. listopadu 2008 v 22:18 | Dark Butterfly |  Jaa

Hned na úvod bych vás ráda upozornila, že vše, co zde budete dále číst, je absolutní pravda a stalo se mi to v noci na dnešek (21.11.2008), někdy mezi osmou večer a třetí ráno. Článek je sice trošku delší, než byste možná čekali, ale zkracováním bysme si moc nepomohli a navíc by to byla škoda... Nezbývá mi tedy nic jiného, než vám popřát hodně trpělivosti, pobavení... a snad - možná - i špetičku ponaučení:))

Takže bylo to asi takhle:

Včera k večeru jsme jako čtvrťáci pořádali stužkovací večírek. Já, protože nebydlím v Litomyšli, kam chodím na školu, ale v Chrudimi, jsem měla dohodnuté spaní u spolužačky...v Luži.. Měla pro nás přijet její mamka. Nechci říkat přímo, že byla chyba se spoléhat zrovna na ni, ale je to tak. Rozhodla se totiž nakonec, že domů nepojedem, ale pojedeme nonstop do rána a pak že jako půjdem normálně do školy... Jenže já, jak už jsem říkala, dojíždím, a takže to mám s dodržováním spánku v bledě modrým...:) a konkrétně za celej tenhle týden jsem spala maximálně tak tři hodinky denně. Tudíš jsem si postavila hlavu, že domů prostě pojedu, a i přes hlasité protesty svých spolužáků, kteří mě přemlouvali, ať nikam nejezdím a zůstanu, že by se mi mohlo něco stát a tak podobně....jsem nad tím jen mávla rukou, kolem osmé se sebrala a vyrazila na nádraží...
Říkala jsem si, co by se mi mohlo stát... Vždyť už dávno nejsem malá holka a navíc, jedu vlakem a na nádraží se nemám jak ztratit... Kdo by v tu chvíli řekl, že na těch jejich řečích něco bude...?

Takže jsem tedy vyrazila na vlakáč a koupila si jízdenku až do Pardubic, kde jsem chtěla přespat u táty. Do Chocně a pak i následně do Pardubic jsem dorazila bez větších problémů a na poslední chvíli se rozhodla, že se u táty stavovat nebudu a pojedu rovnou domů, do Chrudimě. Do půl hodinky mi totiž měl jet poslední vlak... Jenže tady se objevil menší, zato ale dost podstatný háček: už jsem říkala, že jsem byla strašně unavená, nevyspalá a vyčerpaná... A netuším, jak se mi to podařilo, ale v tom vlaku jsem usnula a probudila se o pár zastávek dál, než jsem chtěla. Dojela jsem totiž až do Žďárce u Skutče....:) Kapánek jsem přejela - jen tak pro pořádek to bylo asi dvaadvacet kilometrů..:))

Mezitím mě strojvedoucí přesvědčil, že se mi to opravdu nezdá a také, že nejbližší spoj nazpátek jede přibližně kolem čtvrté ranní...:) Docela šok, to mi věřte... Navíc jsem neměla ani kredit, abych dala mamce vědět, co se mi stalo (i když tím bych si moc nepomohla), ani nikoho, kdo by mě svezl autem nebo tak nějak...těžko bych si někoho stopla ve dvanáct v noci, že? A v tu chvíli mě, káču pitomou, napadla (s prominutím) pěkná hovadina: napadlo mě totiž, že půjdu pěšky... po svejch...:)
Přes počáteční váhání (nebyla jsem si tak úplně jistá, že jdu správným směrem) mi cesta ubíhala překvapivě rychle a za necelou hodinku (můj osobní rekord) jsem došla do Skutče a pak na Přibylov (cca 2 km od Skutče), kde bydlí i moje babička s dědou. Možná vás překvapím, ale šla jsem dál... Docela živě jsem si dokázala představit, jak by mě vítali s otevřenou náručí, až bych se stavila na kafe, navíc v jednu v noci...:)

Doteď se mi šlo ještě jakžtakž v pohodě, bylo vidět pěkně na cestu a naštěstí jsem nikoho nepotkala... Jenže pak následoval docela nepříjemnej a dlouhej úsek cesty - a to les za Přibylovem. Skrz něj vedla sice silnice, ale nebylo vidět ani na krok, jen sem tam se zaleskl asfalt, protože bylo po dešti, za což jsem byla ráda, jinak bych brzy skončila někde v příkopě... Takhle jsem alespoň měla představu, kde je silnice a kde ne:) Nevím, jak dlouho bych se tam tak plahočila, kdyby se mi po chvíli nepodařilo stopnout jednoho pána, který byl tak laskav, že mě svezl do Chrasti, ačkoliv si tím pěkně zajel, a já si zvesela vykračovala dál...

No, zvesela...:)) Ani ve snu by mě nenapadlo, jak daleko je to z Chrasti do Zaječic.Cesta vedla pořád rovně - nikde nic, jen pole... a já. Když na to tak vzpomínám, v lese jsem se nebála, ale v tomhle úseku to bylo hrozný... Vážně jsem si už začínala myslet, ž jsem někde špatně odbočila. No - nebylo by to tak těžký, vzhledem k tomu, že byla tma jako v pytli a do toho se ještě spustil hustej déšť. A já pořád šla - promočená, zmrzlá a naštvaná..:)

Konečně Zaječice... dávno jsem přestala doufat. Měla jsem to nejhorší za sebou, teď se mi už šlo dobře. Po nějaké době mi sami od sebe (a ani jsem nemusela stopovat) zastavili tři kluci s tím, že mě viděli jít kolem nich, když se stavovali pro kámoše a jestli nechci někam hodit... S díky jsem odmítla. Na to, že radši půjdu dál a po svejch, vyprskli smíchy a popřáli mi štěstí do zbývajících deseti kilometrů... Ha ha, fakt vtipný...
Nakonec se na mě přeci jenom usmálo štěstí... Zastavila mi nějaká paní, která jela pro svoji kamarádku do Markovic a ta se mi nabídla, že mě do Chrudimě sveze. Cestou jsme vesele klábosili a já jí vyprávěla zážitky včerejčí noci..:) Domů jsem dorazila ve tři čtvrtě na tři. Jestli jsem předtím říkala, že jsem byla uvanená, vyčerpaná a tak, nebylo to nic proti tomu, jak jsem se cítila teď...
Mamka, která byla kupodivu ještě vzhůru, se docela divila, kde se tam beru. A když jsem jí vyprávěla, co všechno mě potkalo, málem se smíchy skácela:) No, já byla hlavně ráda, že je to všechno za mnou... Když si uvědomím, co všechno se mi za ty tři hodinky mohlo stát...

A ponaučení? Fakt netuším, snad jedině tohle: Prosím vás, neberte si ze mě příklad... a než někam pojedete, ujistěte se, že máte dost kreditu na to, aby jste si v případě potřeby mohli zavolat s.o.s. :)))

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí tento blog?

...ano, moc... 63.3% (31)
...ano... 14.3% (7)
...ujde... 6.1% (3)
...ne... 4.1% (2)
...je to děs... 12.2% (6)

Komentáře

1 Jarda Jarda | Web | 22. listopadu 2008 v 8:29 | Reagovat

Každá zkušenost je k něčemu dobrá.Navíc je vidět,že i ve zlých chvílích při tobě stojí pomyslné štěstí.

2 Dark Butterfly Dark Butterfly | Web | 22. listopadu 2008 v 10:43 | Reagovat

no to jo...:) ale zopakovat bych to nechtěla...:))

3 Eva* Eva* | Web | 23. listopadu 2008 v 10:03 | Reagovat

Ty jo, měla jsi vážně obrovský štěstí, že se ti nic nestalo. Maminka se smála nejspíš proto, že z toho byla v šoku. Když si pomyslím, že každou chvilku ukazují v TV, jak se ztratila nějaká dívka, tak z toho mám husí kůži..Tak jsem ráda, že jsi to napsala, možná si z toho někdo vezme opravdu ponaučení.

Hezkou neděli, Eva.

4 Eva* Eva* | Web | 23. listopadu 2008 v 10:04 | Reagovat

Já bych jen ještě dodala, že u tebe nestálo pomyslné štěstí, ale snad tvůj andělíček strážníček..

5 Dark Butterfly Dark Butterfly | Web | 23. listopadu 2008 v 11:10 | Reagovat

:))

6 Dolores Dolores | Web | 9. prosince 2008 v 21:59 | Reagovat

sa divim ze si to zvladla :P :)

7 Dark Butterfly Dark Butterfly | Web | 31. prosince 2008 v 15:57 | Reagovat

Dolores: proč bych to nezvládla??? - okolí znám jak své boty...a ačkoli na to nevypadám, jen tak se něčeho nezaleknu...:)

8 Lúmenn Lúmenn | Web | 23. března 2009 v 20:44 | Reagovat

Tak ještě že mám paušál:D ale ne vážně, usnout ve vlaku a přejet stanici se mi naštěstí ještě nestalo, ale moji kamarádi s tím mají svoje zkušenosti. Každopádně já osobně bych to asi zapíchla u babičky s dědou a přežila raději vysvětlování "kde se tady proboha bereš???" než osamělou cestu v třeskutém mrazu a dešti, vedoucí tmavým lesem:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama